Walker je ten typ hrdiny, kterého nechcete zastřelit a nepřesvědčit se, že skutečně dodýchal. Jeho parťák ho podrazil, ukradl mu manželku a chtěl ho i zlikvidovat, ale nedotáhl to do konce a naštvaný drsňák chce srovnat účty. Nejde mu však jen o pomstu, mnohem víc ho zajímají peníze, o něž přišel, a ty teď patří mafii. A ta s lidmi jako on nevyjednává. Když ovšem gangsterská elita zjistí, že tenhle drsňák myslí svoje výhrůžky vážně, už není kam utéct. Připomíná vám ten příběh něco? Není divu. Jde o první adaptaci románu The Hunter Donalda Westlakea, který publikoval i pod jménem Richard Stark. A ta druhá adaptace je Gibsonova Odplata. A ačkoliv jde v základu o stejný příběh, oba filmy by snad nemohly být rozdílnější. 

Lee Marvin je možná ještě větší drsňák než Gibson, dějově jde i přes pár změn o hodně podobné příběhy, ale styl? Tam už by rozdíl snad ani nemohl být patrnější.  Zatímco u Gibsona jde o čistokrevnou drsnou podívanou, Bez okolků je umění. To samozřejmě neznamená, že nedojde na brutální bití gangsterů, přehnané násilí a střílení, ale za tím vším se skrývá něco mnohem víc. 

Režíroval totiž John Boorman a ačkoliv šlo o jeho první hollywoodský film, s Marvinem si sedli natolik, že když herecké hvězdě dalo studio svolení mluvit do scénáře i do castingu, přenechal to všechno Boormanovi. Tvůrce Excaliburu nebo slavné bizarní sci-fi Zardoz měl vždycky cit pro styl, kostýmy a výpravu a svou drsnou gangsterku pojal jako kombinaci filmů noir a trendů Nové vlny. Walker je prototyp mlčenlivého drsňáka, který emoce neprojeví, ani když mu jde o život, jenže Boormanova šedesátá léta nejsou L.A., kde pobíhal Phil Marlow. Jsou barevná, hlasitá, poněkud šílená a v některých momentech působí lehce zfetovaně. 

Boorman se ve zdánlivě prostém příběhu o pomstě pouští do nečekaných žánrových experimentů a hrátek. Na minutu utiší všechny zvuky, když se blíží konfrontace se jedním ze záporáků, chladnokrevného Walkera vyšle pátrat do hudebního klubu, který doslova řve slovem „avantgardní“ a nechává svého mlčenlivého a chladně působícího hrdinu postávat místech plných sytých barviček. Vrcholem je pak moment, kdy Walker jde za svou manželkou chodbou plnou světel, do níž vizuálně jakoby vůbec nepatřil, a jsou slyšet jen jeho kroky. Jako kdyby odpočítávaly vteřiny, než rozkopne dveře do pokoje a začne zabíjet. 

Pokud mi budete tvrdit, že Odplata je zábavnější, nebudu se s vámi hádat. A možná to vlastně i odsouhlasím, ale Boormanovo Bez okolků je thriller, který hraje podle vlastních pravidel. Experimentuje s formou, kamerou i střihem, originálním způsobem pracuje s hrdinou a surreálním světem a nebojí se spojovat dohromady věci, které by spolu neměly mít nic společného. A proto je to tak úžasná podívaná.