Jeden by si mohl myslet, že jsme o projekci Ben-Hura tahali sirky, ale ve skutečnosti to bylo tak, že jsem se o recenzi přihlásil dobrovolně. Na upoutávkách Ben-Hura mne totiž něco stejnou měrou odpuzovalo jako přitahovalo. Onen magnetismus zajišťovala především bohorovná drzost, se kterou si Timur Bekmambetov myslí, že svět potřebuje dalšího (čtvrtého) Ben-Hura. Adaptací knihy z devatenáctého století už tu máme hned několik, přičemž ta nejslavnější z roku 1959 pořád skvěle "drží", ačkoliv si ji dneska samozřejmě teenageři na Netflixu nepustí, protože v ní nejsou roboti, dinosauři, exploze v každé druhé scéně a dokonce ani cameo nějaké popové hvězdy. Podle dnešního měřítka je prostě epická verze s Charltonem Hestonem příliš dlouhá nuda pro pamětníky. A proto by bylo fajn, kdyby Bekmambetov po vzoru Abrahama Lincolna lovícího upíry slavnou látku trochu osolil - co třeba Ben-Hur odehrávající se na cizí planetě v budoucnosti, kde všichni mají kosmobrnění, laserové biče a nadzvukové povozy? 

Ben Hur: FOTOGALERIE

Ruský filmový magnát bohužel takhle daleko nešel a při přípravách Ben-Hura ho opustila veškerá vynalézavost. Jednoduše splnil zadání - natočit věrnou adaptaci knihy, trochu zatlačit na náboženská a politická témata a hlavně to nenatočit moc draze, konkrétně tedy do sto milionů dolarů. Kdo by odmítnul podmínky ruky, která tak štědře krmí? Problém je v tom, že pod diktátem mamonu se Bekmambetov proměnil ze snaživého béčkaře v Trošku, kterému konečně dali ty peníze na vlastního Pána prstenů. 

Ben-Hur tak trpí úplně všemi příznaky filmařských nemocí, které jsem popsal v článku o béčkařích Golanovi a Globusovi. V některých momentech je skoro poznat, že by Bekmambetov hrozně moc chtěl, ale neví jak na to. Scénář se ohání věrností předloze, ale celé pasáže přeskakuje a postavy vyškrtává, aby udržel stopáž na rysce dvou hodin (za to jednoznačně díky, ale je to kontraproduktivní). Film chce hrozně moc updatovat ony pompézní akční scény, ale kromě toho, že o jejich aktéry nejevíme ani sebemenší zájem, všechno se rychle utopí v přespříliš digitalizované akci. Adrenalin tu rozhodně je, ale dusí ho všudypřítomné CGIčkové cheatování, které z boje na život a na smrt vysává veškeré emoce. 

Přehrajte si trailer A aby ne, když hrdinovi nefandíme a vlastně mu ani nevěříme, že umí ty koně krotit. Jack Huston v hlavní roli je totiž nejen bezkrevný, ale hlavně je načrtnut jako zpovykaný fracek, který si o pět let v okovech tak trochu koleduje, přičemž Messala tu má nejen mnohem víc prostoru než v předchozích filmech, ale hlavně je v podání Tobyho Kebbella (konečně zas jednou hraje sám za sebe a ne v mo-cap obleku) o poznání sympatičtější, takže když mu zrovna nefandíte, alespoň ho trochu litujete coby adoptovaného sirotka, kterého do světa vyhnaly vlastní ambice.

Scénář je největší přítěží toho, co mohlo být svižným a snesitelným béčkem, neustálé zkratky hází klacky pod nohy nejen hercům, ale především celkovému vyznění. Fanoušek klasiky z roku 1959 by to mohl v lepším případě odkoukat a řešit jen akční scény, jenže Bekmambetov spoléhá na řešení shora, která nedávají smysl a zbytečně ruší. Jako když osud a moře vyplaví Ben-Hura na břeh, kde se náhodou prochází majitel závodní stáje Morgan Freeman, který hodlá vsadit všechny svoje dredy na to, že tenhle drmolící otrok dokáže v závodě vozatajů porazit všechny římské šampiony. 

A ačkoliv na Freemanovi je zcela jasně vidět, že si vydělává na důchod, nemá ani tenhle pánbů z povolání sebemenší šanci diváka alespoň pobavit nebo ho na chvilku nechat zapomenout na donebevolající zbytečnost Bekmambetova spektáklu. Jenže taková už je dnešní doba. Podobně zběsilé náměty by dříve našly živnou půdu na direct-to-video trhu nebo v únorových slotech pro béčka s rozpočtem do padesáti milionů. Obojí je však na hranici klinické smrti a noví digitální mecenáši jako Amazon nebo Netflix na podobné hurá nápady nemají peníze ani náladu. Nový Ben-Hur tak může vzniknout buď jako papundeklová televizní inscenace, kterou odvysílá Christian Church Network na Štědrý den, nebo jako blockbusterová trachtace, jejíž smysl publiku zcela uniká. Není divu, že pak v pokladnách kin během otvíráku podobné minely tak jasně hoří. 

Nenechte se tedy mýlit, letošní sezóna je sice korunovaná Ben-Hurem, ale na Bekmambetův omyl nebude nikdo vzpomínat. Budeme mluvit o ročníku zpackaných a vynucených sequelů. Tenhle pro změnu vynucený remake ovšem patří do jiné ligy. A dost možná i do jiného sportu. Takže nekrmte trolly a nekrmte ani Bekmambetova. Jeho síla je v produkování experimentů á la Hardcore Henry, nikoliv v režírování bezduchých rebootů. Takových nás ostatně letos čeká víc než dost, tak proč skákat na špek hned tomu prvnímu, který své nízké mety ani nezkouší nijak maskovat.