Dokonalé filmy nepotřebuje. Michel Gondry už má totiž splněno. Do historie se vepsal geniálním Věčným svitem neposkvrněné mysli, dějiny si jej budou navíc pamatovat jako nejlepšího klipaře minimálně jedné pětiletky (během níž se odmítl podřídit konceptu „sexy bitches se budou válet po kapotě a já do toho budu rýmovat“... a místo toho do klipů futroval nápady). Teď čapl látku ušitou přímo na tělo: Stvořenou pro hračičkování, překračování technických limitů, pro kombinaci rukodělné kreativity a dokonalé kontroly filmového materiálu. Látku, která nejen že oslavuje lidi jako Michel Gondry (resp. jeho ne tolik talentované souvěrce), ale dovoluje gondryovskou vynalézavost prodávat přímo v rámci přízemní vyprávěnky o dvou kamarádech. Nehoní se za vzpomínkami, ani nesní. Jen divočí doma za barákem. A zatahují fantazie do tak-trochu-fádního světa, v němž si všichni pohodlně dřepíme a ze kterého nás tak často vytahují nablýskané bijáky.

Dokonalý soulad námětu s režisérovým rukopisem pochopitelně rezultuje ve velká očekávání. Člověk se chtě nechtě těší na všechny ty vychytávky, na filmové postavy ze smeťáku a improvizované remaky, v nichž je bohaté technické zázemí nahrazeno rozpálenými mozkovými závity. První minuty Prosíme přetočte tomu odpovídají - pozvou vás do improvizovaného archivního filmu, v němž se pomocí provázků a větráku (posazeného před kamerou) imituje raná produkce černobílé éry. Jenže Prosíme přetočte není hurónskou přehlídkou podobných vylomenin, nýbrž docela obyčejnou šaškárnou, v níž většinu času hopsají dva tajtrlíci, co řeší průšvih v jedné videopůjčovně. Přeberou krám, zjistí, že se jim smázly pásky, a pak poletují po venku a točí dvacetiminutové coververze Křižovatky smrti 2 nebo King Konga. To abychom mohli pochopit, že někdy jsou nelepší ty filmy, co si natočíme sami...

Z Gondryho srdcovky nepochybně prýští ohromný entusiasmus. Režisér vpichuje do žil touhu vzít do ruky kameru, posadit Mr. Hlada na invalidní vozík a udělat z něj záporáka v comicsu, který jste pravě vymysleli. Gondry vás prostě chce vyštvat od pasivního hltání televize a nakopnout k zapojení vlastní imaginace. A vůbec ne suchou buditelskou formou. Gondrymu přeci nedělá problém přidat se ke svým postavám, blbnout, zkoušet, vymýšlet a koumat. Tam kde by mohlo Prosíme přetočit sklouznout k suchopárnému smutnění nad úrovní dnešní kinematografie, kde už hrozí senilní vzpomínání na filmy, které měly duši, tam smývá pochyby Gondryho upřímné nadšení a láskyplné piplání detailů pro dva outsidery s kamerou.

Na stranu druhou... řádění Jacka Blacka a jeho polohluchého parťáka občas na plátně ztrácí na své zábavnosti. Když člověk není přímo na place nízkorozpočtového remaku Krotitelů duchů, nemůže se bavit tak královsky jako jeho aktéři. Prosíme přetočte odhání od plátna a žene ven - mezi přátele a bizarní nápady -, ale nakonec hrozí, že člověk podlehne jeho myšlenkám už v kině: Málem aby se zvedl a začal točit vlastního Terminátora ještě před tím, než v kině odezní i ty hlušší pasáže Gondryho filmu a odehrají se i slabší frky Jacka Blacka. Prosíme přetočte by zkrátka bylo geniální až kdyby se drželo svých přikázání – když by vznikalo u vás za barákem, zapojilo všechny z okolí... anebo když by si vzalo k srdci vlastní mudrování o tom, že správný film nemá být delší jak dvacet minut (protože dýl člověk prý neudrží pozornost... aha, takže tu trilogii Kmotra jsem si vychutnal ve spánku? :-) a ve slabé půlhodince vpálilo do diváka kompletní zápletku, fragmenty z Defova a Blackova divočení a jako třešničku předvedlo onu nádhernou koláž s předělávkou Vesmírné odyssey a Mužů v černém. Dojímat závěrečnou sešlostí by v podstatě ani nebylo potřeba.

Jenže nežijeme v perfektním světě a Michel Gondry není bůh, aby absolutně uspěl v každém svém filmu. Prosíme přetočte tak občas zadrhává, občas i klopýtá po nepovedených vtípcích, stále ovšem dokáže přenášet na publikum svoje nadšení. Umí zahřát bez instantních emocí, prostou snahou poklonit se kinematografii ź pozice zanícených fanouškovsků. Možná místy nemotorně (a s „obrozeneckými“ ideály!), ale pokaždé  z bytostného vnitřního přesvědčení a se srdcem roztepaným. Když se proto Prosíme přetočte v posledních minutách spustí k finále, které už naplno velebí lásku k filmům, není problém podlehnout jeho dojímání. Jeho vyznání se totiž jen tak lehce vznáší a nezatěžuje se dokonalostí.