První filmové zpracování příběhů Luckyho Lukea a bratrů Daltonových vzniklo v roce 1971 pod názvem Lucky Luke: Daisy Town. Jde o slušný animovaný film, který neurazí, ale ani výrazněji nevyniká. Zásadnější je až druhé zpracování, konkrétně snímek Balada o bratrech Daltonových, který představuje mimořádně povedený animovaný film a zároveň ukázkový rodinný titul – takový, který dokáže pobavit nejen dětské publikum, ale i dospělé diváky. Nejen proto si pro některé možná kontroverzní zařazení do V.I.M. zaslouží víc, než nejspíše budou mnozí ochotní připustit. 

Autor původních příběhů Goscinny si stejně jako v případě zmiňovaného Daisy Town vzal na starost režii, tentokrát ve spolupráci s Henrim Gruelem. Ten už v roce 1976 společně s Goscinnym a kreslířem asterixovských komiksů Albertem Uderzem vytvořil dnes kultovní snímek 12 úkolů pro Asterixe. I v případě Balady o bratrech Daltonových se ukazuje, že tato tvůrčí spolupráce dokáže přinést výjimečný výsledek. Ve srovnání s předchozími i pozdějšími adaptacemi Lucky Lukea totiž tento film působí nejuceleněji a nejzábavněji.

Oproti Daisy Town nabízí Balada zajímavější a lépe vystavěný příběh. Ten je sice založen na opakujícím se principu, kdy Lucky Luke neustále přelstí bratry Daltonovy, přesto tato jednoduchá formule funguje po celou dobu. Divák sice většinou tuší, jak jednotlivé situace dopadnou, ale právě způsob, jakým k tomu dochází, zůstává zábavný a nápaditý. Důležitou roli v tom hrají i jednotlivé epizodní zastávky a postavy, které dávají každé části příběhu vlastní charakter.

Film je doslova nabitý povedenými gagy a funguje jako hravá westernová taškařice. Animovaná forma mu navíc umožňuje pracovat s nadsázkou a absurditou bez jakýchkoliv omezení - na plátně se tak může objevit prakticky cokoliv a stále to přitom může působit přirozeně, protože animovaná forma snese prakticky všechno. Od bizarních vedlejších postav až po parodické výstupy, včetně odkazu na muzikál Zpívání v dešti, si film udržuje vysoké tempo a konstantní míru zábavnosti. A většina jeho gagů je tak zábavná, že se neomrzí. A především je lze ještě více ocenit s věkovým odstupem. Na ideální film pro celou rodinu se tahle animovaná podívaná pasuje docela snadno. 

Goscinnyho smysl pro humor je zde patrný v každém detailu. Kontrast mezi inteligentním Lucky Lukem a prostoduchými bratry Daltonovými tvoří základ celé komiky a zároveň zajišťuje, že film funguje i bez výraznějšího napětí. Už od začátku je zřejmé, že Daltonovi nemají proti Luckymu Lukeovi šanci – o to větší prostor ale vzniká pro samotnou hravost a kreativitu jednotlivých situací. Neznamená to, že by se snad film díky tomu nevyhnul jisté schematičnosti. V podstatě epizodický děj ovšem dokáže zajistit, že jakmile jde jednu z epizodek pokládat za slabší, ty lepší jí zase rychle vykoupí. Ať už se tu navštěvuje opuštěné vězení anebo se jezdí údajně strašidelným dolem. 

Balada o bratrech Daltonových tak představuje výrazný příspěvek nejen do světa animovaného filmu, ale i westernového žánru jako takového. Díky kvalitní animaci, silnému scénáři a nadčasovému humoru dokáže fungovat i po letech jako plnohodnotný rodinný film. Přestože se nevyhne drobným nedostatkům - například místy až příliš častým hudebním vsuvkám - jeho přednosti jednoznačně převažují. I když je to poté možná hudebních vsuvek příliš, svým způsobem dávají smysl, protože je celý příběh v podstatě vyprávěn ve formě písně (tu baladu přeci jen nemá film v názvu náhodou). Zajímavostí také je, že se po vzoru 12 úkolů pro Asterixe nejednalo o adaptaci žádného konkrétního komiksu, ale originální příběh. Paradoxně jde přitom právě dva originální příběhy založené na klasických postavách považovat za nejlepší. O kvalitách pravděpodobně nejlepšího Asterixova filmu ostatně už jednou krásně psal KarelR.Goscinny zemřel 4. listopadu 1977. Tehdy byl film téměř hotový, chybělo dokončit pouze snovou sekvenci, ve které se odkazuje na Zpívání v dešti i Franka Sinatru. Film se dočkal uvedení až po jeho smrti, konkrétně 24. října 1978, jednalo se zároveň o poslední film, který vyvinulo francouzské Studios Idéfix před jeho uzavřením. Goscinny sám stihl namluvit Jollyho Jumpera, věrného koně Luckyho Lukea. Po vzoru 12 úkolů pro Asterixe může nicméně i Balada bratrů Daltonů technicky fungovat jako ideální tečka za osudy hrdinů, kteří se pohybují v jeho popředí. I když těmito filmy samozřejmě jejich příběh a odkaz nekončí. 

V době, kdy není kvalitní rodinná animace samozřejmostí, působí Balada o bratrech Daltonových jako důkaz, že spojení chytrého humoru a silného příběhu může fungovat napříč generacemi. Lucky Luke možná nikdy nedosáhl popularity Asterixe, právě tento film však ukazuje, že je to do jisté míry škoda. Ve své kategorii totiž funguje mimořádně dobře a dodnes si zaslouží pozornost jako jeden z nejvýraznějších – a zároveň poněkud nedoceněných – animovaných westernů v historii. A možná nejen těch animovaných.