Giuseppe Tornatore má přinejmenším dvě obrovské zásluhy. Jednak světu naservíroval všechny zásadní přednosti Monicy Bellucci (a ona je od té chvíle, co je odhalila v Maleně, globálním sexsymbolem), hlavně pak zlatému fondu věnoval snímek Bio Ráj. Od jednoho z nej filmů vůbec samozřejmě uplynulo víc jak dvacet let, Tornatore ovšem stále vytrvává, točí a počítá se mezi nezklamávající evropské klasiky. V jeho filmech jako by se zastavil čas, velmi snadno z nich dýchá dobovost, i specifická láska ke klasickému filmovému formátu, jehož excesy s digitálními kamerami a trikařskými berličkami nikdy nemůžou nahradit. Stačí pár sekund a člověk by klidně datoval film o pár let nazpátek, ovšem v tom nejlepším slova smyslu, kdy se škemrá o velké plátno a velký příběh na něm. Připočtěte k tomu prosluněnou Sicílii a můžete mít pocit, že vám před nosem odbíhá třeba něco málo z Kmotra. Akorát se nemluví, protože ukázka zjevně míří i na neitalský trh, a tak se v něm pouze rychle jí, protestuje, usmívá, pláče a Monica Bellucci v těch pár sekundách samozřejmě hlavně souloží. Nevím, jestli se Baaria opravdu dotlačí do českých kin, rozhodně bych se o její autobiografické momenty ovšem zajímal víc než o desítky jiných filmů v našich multiplexech.
