Možná vám připadá zbytečné připomínat právě tuhle dětskou klasiku, ale prachovka občas musí padnout i na největší klenoty. A upřímně řečeno, když člověk dneska vidí, jak čeští tvůrci zacházejí s kdysi tak populárním žánrem, musí se Oldřich Lipský vzteky otáčet v hrobě (Marie Poledňáková se může maximálně vzteky otáčet v židli, na úpadku zapracovala vlastní rukou). Sám v druhé půlce 70. let odpálil před českými kamerami tolik raket, že se musely začít bát i americké radary. Z bláznivých parodií (Adéla) a komedií (Jáchym) přešel nejdřív k důchodcům (Marečku, podejte mi pero) a posléze k dětem, za asistence Zdeňka Svěráka (scénář) a písničkových obkladaček debutujícího Jaroslava Uhlíře. Hudební tvorba dvou zmíněných pánů vám může připadat infantilní a vousatá, ale bude to hlavně proto, že vás s ní mydlili hlava nehlava. 

To je ostatně jeden z průšvihu dobrých českých filmů. Je jich relativně málo, a tak jsme je v českých televizích vídali příliš často. Obdiv střídá pocit plného žaludku. Když se přejíte vánočního cukroví, hned máte radost, že Ježíšek přijde AŽ za rok. Na kvalitě duchařské komedie však opakované sjíždění ani skryté socialistické podtexty nic neubírají. Naopak, kvalita textů a hudebních čísel nezestárla ani o den, dětský ansámbl jistí zkušení dospělí herci a Svěrák dohlíží na to, aby nějaká ta kultovní hláška přistála na hlasivkách každé postavě. Muzikálová osnova pak omlouvá jednoduchý děj i přepálené karikatury dospělých charakterů. 

Jede se od písničky k písničce (které se vám zavrtají do hlavy, jen si zkuste vzpomenout, pamětníci... dva, tři akordy z těch nejslavnějších dá dohromady každý) a ve skromné stopáži zbude místo jen na črtání toho nejzákladnějšího. Životní lásky, nekalé plány, předávání žezla a obětování jak z Malé mořské víly.  A stejně proti tomu nemůžete říct ani popel. Lipský totiž vždycky vykrádal s láskou a fantazií. Scéna opravy hradu je jednoznačným důkazem jeho kreativity a pečlivosti. Ať žijí duchové navíc vznikal s opravdovým dream teamem, jakkoliv se Uhlíř nebo třeba Tomáš Holý (tehdy ještě malá role) dostali mezi elitu až o několik let později.

Dnes tenhle film v našich hlavách formuje nostalgie. Je opravdu tak báječný, jak si ho pamatujeme? Nekřivdíme mu proto, že jsme ho tenkrát viděli desetkrát za sebou a máme ho plné zuby? Zkuste si ho sehnat (v roce 2004 vyšel na DVD) a přesvědčit se sami. Za věčně hartusícího Sováka, polykání žížal a trpaslíky s hlasem Aťky Janouškové bych ale dal ruku do ohně vždycky. A to říkám z pozice člověka, který se chystá na Líbáš jako bůh jen proto, aby si mohl poplakat nad českou kinematografií a zároveň se vysmát producentům, Bartoškovi, Poledňákové a zhruba další stovce lidí, která to během natáčení mohla zastavit, ale neudělala to. Bejvávalo líp. A tohle je jeden z důkazů, které pomalu blednou. V televizi už jsem Duchy neviděl pořádně dlouho, a nerad bych dopustil, aby tu vyrostla generace, která by o nich neměla ani potuchy. Tříhvězdičkový Cival a Kocour na CSFd možná budou oponovat, ale... já raději Pribiňáček než Vanessu Hudgens. :)