Kdybyste to náhodou pod vlivem poslední doby zapomněli, Astronaut vám bryskně připomene, proč se odjakživa točí filmy. Plní se v nich touhy, které si normálně splnit nemůžete, otevírají se možnosti, kvůli kterým byste možná i zemřeli nebo aspoň vyfásli doživotní žalář. Zkrátka a dobře – můžete se na chvíli zavřít do světa plného „kdyby“ a „asi“ a zkusit si to všechno nanečisto. V době, kdy filmem hýbají digitální efekty a všelijaké filtry, je splnění takových představ o to lehčí. Máte-li navíc před očima dobré herce, kteří takový zážitek zprostředkují a spojíte to jen tak mimochodem s povídáním o rodině, rázem je zaděláno na v „jádru dobrý“ film, který rozjasní vaši duši a „zahřeje“. A je tak trochu kritice vzdorný, protože podněcuje to něco malé ve vás, co si kdysi slíbilo, že vždycky půjde za svým a pokud budete remcat, budete za suchara. Ne snad proto, ale zcela upřímně (podruhé v krátké době! Naposled u Transformers.) nyní uznávám, že ten pocit je fajn.

Ač jsme v redakci uklohněni z cynického těsta, jednou za čas se i v nás probudí touha nechat se ukolébat hollywoodským pozlátkem s citovým vydíráním a povídáním o pravých lidských hodnotách. Je to ten čas, kdy kinem plují řemeslně hezké obrázky a všichni herci jako by žili po vašem boku – tedy nic vás neruší a lze se nerušeně oddat filmovému zážitku. Příběh o farmáři, který si po nocích svářel raketoplán, aby mohl rekognoskovat Zemi seshora, sice asociuje určitě to hloupější, s čím jste se už na filmovém plátně setkali, jenže – Billy Bob Thornton není ten typ, který by nechal sklouznout svou postavu ke karikatuření a pitvoření. Je sečtělý, na první pohled velice inteligentní (takže víte, že to za čím jde, myslí vážně a stojí to za všechny pomluvy světa) a co víc, je dobrý otcem. Chce si jen splnit dětský sen, přestože mu okolí hází pod nohy překážky. Z toho vyplývá, že Astronaut není rozverná komedie o bláznivém člověku a navzdory nastíněné premise se bere vážně. Tedy můžete-li brát vážně, že si člověk dokáže smontovat na zahradě raketu a pak s ní letět do vesmíru.

Astronaut ale překvapivě není o raketě, i když na její řádění padla určitě většina rozpočtu, kterou měl režisér Michael Polish k dispozici. Je o rodině, přátelství, toleranci a americkém snu. Všechno ostatní hraje podřadnou úlohu a i když nechybí spousta vedlejších motivů a postav (ano, Willis tu opravdu hraje a docela dlouho, přestože v titulcích ho nenajdete), poselství zůstává zřejmé – měj rád bližního svého (a vykašli se na raketu). Scénář se snaží vše obalit do jakési pseudofilozické a rozjímavé nálady, kdy Thornton tasí omšelá životní moudra, nic z toho však není potřeba. To, co se děje, chápe i malé dítě a nepotřebuje k tomu sledovat osamělé jezdce na koni při zapadajícím slunci či dvacetkrát a pokaždé jinak zabrané červánky. Přestože jsou určitě hezké, stejně jako všechny záběry na osvětlenou raketu ve tmě, před níž někdo stojí.

Přestože už od první minuty předpokládáte, že raketa odstartuje, je vlastní úkon ve své podstatě velmi překvapivý. Ne svým ztvárněním, ale tím, jak rychle se odbyde. Drahnou část filmu čekáte, že se tak stane a tvůrci také vše náležitě protahují a dramatizují, aby se najednou během pár vteřin stalo něco, co tak rychle nejste schopni vstřebat. Polishově filmu jako by někdo záměrně ubližoval ve střižně, protože to není ojedinělý případ toho, kdy Astronaut povážlivě kolísá v tempu a něco v něm zdánlivě chybí. Např. to, co trvá prakticky celý film, se pak znovu odehraje během dvou minut, to, co vypadá zoufale a bez východiska, se najednou vyřeší úplně záhadným způsobem a nikdo si z toho nic nedělá. Postavy jsou ospalé a schopné usnout, když jejich rodinný příslušník píše historii, Farmerův deklarovaný měsíc na vystěhování trvá subjektivně asi půl roku a nikdo po něm nedupe, přestože mu hrozí opravdu nepěkně.

Jsou to však jen takové ty drobné výtky k filmu, který si neklade za cíl se v takovém pochybení ospravedlnit. To, co chtěl říct, říká dobře a za to, že občas ujede ke zbytečnému patosu, ho nemůžete vůbec kárat. A když i to standardní klišé „někdo přece musí umřít“ také nezůstane bez odezvy, je to jasné. Naberte potomky, babičky a psa, pohodlně usedněte a nechte si vyprávět o plnění snů, které si vy splnit nemůžete. A při odchodu z kina nezapomeňte vyhodit krabici od popcornu a posmrkaný papírový kapesník.