Asterix, Obelix, Idefix, Lovestorix, Panoramix a spousta dalších –ixů pořádá již třetí invazi nejen do českých kin. Nabízí se spousta otázek a srovnání, zvláště když jedna z tuzemských televizí nabízí po dva páteční večery skromné opáčko.

A my hned naskočíme na povoz a vezmeme to pěkně od podlahy. Asterix a Olympijské hry je obrovským zklamáním pro všechny, kdo čekali… Asterixe. Třetí díl volné trilogie z let 1999-200x nese přízvisko, které ho charakterizuje, aby zapomnělo na to hlavní, co dělá tenhle svět tak oblíbeným – na hlavní postavy! Olympijské hry už nejsou o taškařicích, trampotách a povedených eskapádách vykutálených ptáčků z Galie, kteří rozsévají humor, smích a když přijde na nepřátelská vojska, tak i tvrdé rány pěstí. Tu hlavní ránu uštědřuje svému divákovi spíše scénaristicko-režisérské duo, když nabízí podivnou směsici hlášek a bonmotů, v níž se ústřední dvojice mihne asi na deset minut.

Otěže ústředních charakterů nepřebírá dokonce ani jiný čtverák z galské vísky - Lovestorix -, i když by měl a ve své podstatě tu právě o něj kráčí. Nepsaným hlavním (anti)hrdinou číslo jedna se tak stává Brutus (Benoît Poelvoorde), zcela správně povolán pod dabérské otěže Josefa Cardy. Ty dva nejenže úplně stejně vypadají, ale jsou prakticky i ve všech ostatních ohledech úplně stejní. Celý nový Asterix pak stojí na tom, že Josef Carda trousí trefné hlášky (Ave, tati!), ke kterým se Poelvoorde adekvátně pitvoří. Trefné hlášky trousí i Oldřich Vízner (Ave, já!) v jehož hlasovém podání získává Alain Delon aka César asi nejvíce důstojnosti (přirozeně) ze všech, komu se tu nějaké důstojnosti mohlo dostat. Delon s Poelvoordem se pak stále dokola střídají v repetetivních scénkách, kdy jeden chce toho druhého otrávit prostřednictvím exotického daru, nepodaří se mu to a tak zemře další ochutnávač. Podruhé. Popáté. Podesáté. Haha.

V mezičase přichází vaši zvědavost ukojit samotné Olympijské hry. Frédéric Forestier je pojímá s comicsovou nadsázkou Asterixovi vlastní, kde hraje velkou roli pověstný kouzelný elixír síly, převážně nízká inteligence sportovců a v neposlední řadě zmiňovaný Brutus (podmnožina sportovců s nízkou inteligencí). Průběh olympijských her je ztělesněn sérií situačních scének, přičemž mnohokrát není úplně zřejmé, proč vidíme jen tři závodníky, co je to vlastně za disciplínu a jak to, že mnoho tisícovek lidí nepozná, že se nehraje úplně fér. Až na jednu výjimku tu neexistuje nic jako západ či východ slunce, tudíž není zřejmé dokonce ani to, kolik dní hry trvají, a jak jsou na tom jednotlivá družstva s průměrným hodnocením. Na dvě tabule se za celý film pověsí dvě karty s výmluvnou číslicí 2, aby se zčistajasna prohlásilo, že Galie je v těsném závěsu za prozatímním vítězem. Možná vám to přijde jako prkotina. Možná stejně jako to, že poslední disciplína trvá zhruba stejně dlouho, jako celý zbytek olympijských her.

Jenže. U nového Asterixe se spojování s časovými údaji nevyhnete. Jednak proto, že většina scének trvá subjektivně o mnoho déle než by měla, druhak proto, že celý film dohromady trvá o mnoho déle než by měl. Necelé dvě hodiny, které mi nedávno u Sweeneyho Todda uběhly jako lusknutím prstu, provází u Asterixe opětovné sledování časomíry a podivné brumlání ve smyslu „no tak tohle už tu vážně být nemuselo“. A ne, neseděl jsem na novinářské projekci mezi nabubřelými kritiky, kterým není nic dost dobré. Seděl jsem na odpoledním představení plném natěšené omladiny mezi pěti a osmi, u nichž se počáteční nefalšované nadšení (potlesk, napodobování Obelixových pravých háků, vrhání popcornu vstříc plátnu po vzoru řeckých diskařů) plynule přerodilo v kaskádu unuděných výrazů a rozpačitých úšklebků.

Forestierovi se navíc povedlo to, co se povede málokterému filmaři – přizval si do filmu mnoho známých tváří a všichni mu na tuhle nabídku kývli. A protože se speciální hosté sešli ve filmu, kde se konají olympijské hry, asi není překvapením, že jde o samé slavné sportovce. Zatímco ale takový Michael Shumacher zúročí své jezdecké nadání ještě v rámci hlavního dějství, ostatní jsou „vtipně“ zasazeni do závěrečného epilogu, který se na míle vzdaluje představě o uspokojivém filmovém dovětku. Závěrečná desetiminutovka nemá zhola nic společného s předchozím dějem a defakto by obstála jako samostatný bonus na DVD nebo snad i nějaká forma předfilmu: ve chvíli, kdy čekáte rozuzlení zápletek, svatbu, pohřeb nebo ještě něco šílenějšího (cokoliv!), přijde velmi nepatřičné vystřízlivění: rozehraje se olympijská afterparty, na níž pod rouškou naprosto dementních důvodů přicházejí slavní, aby si ukrojili svých pět minut slávy. A nemá to opravdu ani sebemenší smysl. Že byste po tak vyčerpávajícím zážitku zasloužili víc? Rozhodně. I to nic by vyznělo líp.

Asterix a Olympijské hry není filmy plný onoho příjemně naivního dobrodružství, jakým byla jednička. Není ani chytrou parodickou hříčkou jako dvojka, která si v redakčních análech už dlouho zadělává na statut kultu. Je to trestuhodně přímý tah na branku zamíchaný do směsice hezkých obrázků, které málokdy udrží vaši pozornost s charaktery, které vás ve své podstatě vůbec nezajímají. A znovu podotýkám – o Asterixe a Obelixe tu nejde ani v nejmenším. Škoda, velká škoda.