Jean-François Richet se ukázal jako velice zručný režisér technického rázu, který se zamiloval do divokých akčních kamerových obletů a detailů na odlétávající munici a je vidět, že klipařská minulost na něm zanechala výrazné stopy. Možná i proto v ostatních ohledech už takový přehled nemá a zejména příběhová soudržnost jeho posledního filmu a v ní obsažený element logiky klopýtá častěji než by bylo záhodno. Stává se běžně, že ve filmu ten samý autobus, který před pár minutami explodoval v dravém infernu a nezůstal u něj šroubek na šroubku (o vysypaných sklech nemluvě), o chvíli později vesele plápolá zevnitř drobným skomírajícím plamínkem a vypadá jako by právě vyjel z výrobní linky. Rovněž otázky „Proč tam ti maskovaní muži chodí stále po jednom, když jich je venku padesát?“ nebo „Proč zrovna tudy, když vzadu by to šlo líp?“ pálí tím více, čím častěji se nesmyslné situace opakují. Takové maličkosti nepříjemně odvádí pozornost od příběhu, který je mimochodem už tak skutečně zajímavý pouze úvodním zvratem, poněvadž poté už jen devadesát minut prakticky přešlapuje na místě a variuje to samé v bledě modrém. Situace splývají jedna v druhou a záchytných momentů pro pozdější zapamatování je jen pár. Můžou za to i zbytečně odfláklé (herecky i scenáristicky) vedlejší postavy (na druhou stranu jsou velice dobře obsazeny) a nedostatek faktoru racionality (spiknutí policejních okrsků je tak okatě narobouvané, že se po menším zamyšlení musí klepnout do čela i desetileté dítě).
Podtrženo, sečteno, remake Okrsku je precizně odvedeným řemeslem, které atmosféře Carpenterově originálu nesahá ani po kotníky, ale současnou akční šablonu vyplňuje beze zbytku a ještě přitom občas stačí uštědřit pár opravdu nečekaných žánrových vyústění. Pokud vypnete mozek a nebude očekávat nic jiného, než lehce nadprůměrnou řežbu s kvalitní vizuální stránkou, nemůžete být zklamáni. A mimochodem, Hawke s Fishburnem (zejména ten) jsou skutečně výborní a pokud někde za sedmero horami existuje něco jako filmová chemie, tady vládne drsný import ;).