Ne, ne, Raimiho Armádu temnot a s ní i chrabrého bijce s tváří Bruce Campbella, který problémy řeší  motorovou pilou, si necháme na jindy. Ale řezanice to i tak místy bude...

V prodejnách Levných knih jsme si zvykli na to, že filmové klasiky a zapomenuté perly
sousedí s trashem, který je i za 49Kč přece jen předražený. Fádní bílošedý obal španělské "universalácké" edice Armády stínů jde na regále docela  lehko přehlédnout. V tomhle případě krabička rozhodně neprodává. Titul El Ejército De Las Sombras však skrývá jeden z nejlepších filmů kultovního režiséra francouzských neo-noirovek 70. let Jeana-Pierra Melvillea, a to v restaurované kopii a dokonce s českými titulky.

Odbojářské téma může mladší divácké ročníky poněkud odrazovat, ale Melvilleovi hrdinové naštěstí nejsou hurááá-šašci s ležérně posazenými bekovkami, ošoupanými brašnami čerstvě natištěných letáků a hubou plnou velkých slov. Dychtivých výrazů, svatého nadšení, třídního sebeuvědomění a klasické slovní vaty opěvující povinnost vůči otčině a lepší budoucnost se tentokrát nedočkáme. Francouzští odborníci na chaos a destabilizaci jsou naopak v roli lovné zvěře, které jde o holé přežití. Zatápějí jim Němci a ani francouzská veřejnost dvakrát nespolupracuje. Na jednu úspěšnou akci připadají dva průšvihy, na jednoho nového spiklence tři podrazáci a kolaboranti. Jak současné! Melville točil Armádu stínů teprve čtvrtstoletí od zobrazovaných událostí, ale přesto dokáže překvapit chladným odstupem a snahou o co nejpřesvědčivější portrét zákulisí boje za svobodu. Už úvodní, nekonečně dlouhý záběr na mašírující německé jednotky před pařížským Vítězným obloukem vám naznačí míru subverze a zároveň jakési přirozené samozřejmosti, s jakou režisér servíruje další a další znepokojivé obrazy. Mnohými prosvítá až hitchcockovská radost z napínání diváka - jak např. dopadne návštěva holiče bezprostředně po útěku z budovy gestapa? - ale zároveň přivádí k meditacím nad zamýšlenými cíli a použitými prostředky. I když se na plátně mnohdy neděje nic vizuálně atraktivního, slyšíte křupání, se kterým se lámou charaktery a zdánlivě jednolitá scéné získává na plasticitě.  Melville velmi dovedně střídá tempo a zavádí své hrdiny nejen do pěkně vypjatých momentů, a v kontrastu k filmů, které vyvolávají dojem, že za války snad ani nesvítilo slunce, jim zcela přirozeně dává pár minut na oddech, cigaretku a zasněný pohled na panoráma Paříže. Osobně se mi dost líbil způsob, s jakým se režisér vykašlal na psychologii a přesto postavy nepůsobí jako špalky dřeva. Zvláště u Lina Ventury stále netušíte, zda jde o sadistu, který se drží na uzdě a nebo asketu, jemuž násilí nečiní žádné zvláštní potěšení.

 Odstranit občasné zadní projekce, dokreslovaná pozadí a malinko zrychlit tempo - a máte film, který se ničím neliší od současné produkce. Toho si ostatně všimli i za Velkou louží, kde měla Armáda stínů opožděnou kinopremiéru teprve v roce 2006. A jak ukazují hodnocení na "shnilých rajčatech" nebo Metacritics, valná většina kritiků z ní byla unesená. Můžete to považovat za trapnou intelektuální pózu, nekritické opájení se vším co je retro v opozici k současné produkci či obyčejnou jízdu na vzedmuté melvilleovské vlně (Criterion např. restauroval Samuraje a Osudový kruh), které brzy dojde energie. Nejlepší bude přesvědčit se na vlastní oči, zda na vás čtyřicet let starý film  stále zabírá. Armáda stínů sice z války a odboje nedělá ani z desetiny tak zábavnou akční jízdu jako Verhoevenova loňská Černá kniha, ale svým spartánským přístupem a zemitostí si dokáže vynutit pozornost a v závěru - kdy se zbylí bojovníci odhodlávají k nečekanému kroku - vyvolat velmi silné emoce.