Řím, Věčné město. Řím, otevřené město. Řím, město, které básníci tisíciletí romantizují. A to do té míry, že si uměřený Goethe, kterého odjezd z milovaného italského města inspiroval hned k celé knize žalozpěvů, neodpustil palindrom Roma – Amor. Nicméně, v případě protagonisty filmu Architektovo břicho je to Řím nepostavený, který svádí a fascinuje. 

Architektovo břicho režiséra Petera Greenawaye vypráví o architektu a teoretikovi s pozoruhodným jménem Stourley Kracklite, který se i se svou manželkou vypraví do Říma, aby zde jako kurátor vedl přípravu velké retrospektivy architekta Étienne-Louise Boullée, kterého z duše obdivuje.

Boullée je poměrně zapomenutý klasicistní architekt, z jehož návrhů bylo postaveno jen málo a dochovalo se ještě míň. Jeho megalomanské, antikou inspirované návrhy inspirovaly i Hitlerova dvorního architekta Alberta Speera. Boullée opatřil Řím velkým množstvím návrhů, ale sám v něm nikdy nestanul. A přesně tento fantomový Řím, toto římské kdyby tak fascinuje Kracklitea, který svého předchůdce považuje za velikána, když opakovaně vynáší jeho návrh Newtonova pomníku (skutečně stojí za vidění). Naneštěstí pro něj a zdar celé výstavy jeho zápal pro věc nesdílí většina z jeho římských kolegů.

Podobně jako Boullée ve svých návrzích, i Greenaway projevuje při snímání Říma značný smysl pro symetrii. A též on je jakýmsi architektem, aranžérem scény a kompozice. Greenawayova zdejší práce s mizanscénou patří vůbec k nejlepším, které jsem kdy viděl. Popředí místnosti často patří návrhům a výkresům, druhý plán bustám a freskám, zatímco hovořící postavy obývají pozadí. Mnohdy pak opouštějí záběr úplně, jen aby se do něj později vrátili. Důraz na zátiší dodává obrazu nebývalé živosti. 

Věčné město plné ruin kypí životem. Greenawayův Řím je město statické i dynamické, věčně nehybné. Funguje jako pozadí i protagonista, aniž by se jeho krásu postavy nebo Greenaway snažili diváku vnucovat. Řím vystupuje jako součást příběhu, nikdy nepůsobí jako preparát v cestopisné projížďce nebo oslavovaný artefakt jako u Sorrentina. 

Peter Greenaway studoval malířství a jeho záliba v dalších uměleckých formách vedle filmu je z Architektova břicha nanejvýš citelná. Režisér svou tak silnou zálibu ve výtvarném umění přenáší do svých filmů (mnoho výtvarných referencí lze nalézt už v tom, jakým způsobem zdejší postavy sedí nebo stojí). Zároveň ho fascinuje motiv msty a s ní spojené (psycho)sexuality. A v neposlední řadě obžerství. 

Všechny nalezneme nejen zde, ale i v jeho nejslavnějším počinu Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec s Michaelem Gambonem a Helen Mirren. Jeho snímek Zet a dvě nuly pak sloužil jako inspirace pro Cronenbergovy Dead Ringers, zatímco v Dítěti z Maconu si vyzkoušel realizaci barokního divadla. A barokně ve své práci s kontrasty, šerosvitem, tělesností a chtíčem působí i Architektovo břicho.

Greenawaye při jeho pobytu v Římě trápil břichabol. A bolestí břicha proklel i svého protagonistu Kracklitea. Jeho představitel, znamenitý Brian Dennehy, by nemohl být vzdálen klasickému ideálu a nikde to není patrnější než ve scéně, v níž si tiskne vyfotografované břišní svaly klasických soch a přikládá si je obsedantně na svůj teřich. Vycizelované břicho Augustovo vyznívá na Krackliteově pupku groteskně melancholicky.  

Kracklite svým vzezřením připomíná spíše satyra než Apollóna a je tak zapálený do vlastního projektu, že začne opomíjet svou manželku Louisu, která nachází zalíbení v jeho rivalovi (Lambert Wilson neboli Merovingian z Matrixu). K žárlivosti a bolesti břicha se přidává paranoia. Snaží se ho snad žena otrávit fíky jako Livia Drusilla Augusta?

Muž, kterého nezajímalo nic než kupole klasicistního architekta, se teď stará o docela jiný sférický objekt. O své vlastní břicho. A přehlíží tak to manželčino, v němž se děje něco pozoruhodného. Louisa je totiž těhotná. Tento rostoucí půlkruh slouží jako organický paralelismus ke Krackliteově umělé posedlosti a ironicky doprovází celý snímek, jenž začíná početím a končí porodními bolestmi.

Umění klasicismus dělil na vysoké a nízké. Břicho by bylo rozhodně orgán nízkého, vaří se v něm potrava, připravuje se k vyměšování. Břicho zavání tělesností. V břiše se to míchá. Všechny city. Zející rány. Motýlci. Intuice. Žárlivost. Trapnost kručení břicha. Hniloba. Břicho je groteskní. Ne však hlava. Hlava se nese vysoko. Hlava, to je ideální klasicistní orgán.

 

Antické sochy ztratily barvu, bílé se nám teď zdají vznešenější. Ale Architektovo břicho jako kdyby jim a Římu vracelo divokost. Brunátnost a vroucí krev nahradila stoicismus. 

Architektovo břicho se vyznačuje velmi expresivní prací s barvami a svícením. Jedovatá zeleň. Pompézní rudá. Je to na symbolismus bohatý, dekadentní snímek, kde se pořádají pikniky v Hadriánově vile a slavnostní bankety před sloupořadím Pantheonu. Greenaway se zde projevuje jako velký inscenátor, který dává vyniknout všem architektonickým vrstvám Říma, od antiky po baroko, od klasicismu po moderní architekturu. Jeho dílo je scénicky mimořádné, bohaté na množství významů. A hodné Věčného města.