Richard Linklater patří do skupiny vysoce autorských a osobitých režisérů, kteří se nebojí experimentovat a pouštět se do poněkud neotřelých vod. Pravda, ne vždy se jeho pokusy trefí do černého, špatný film ovšem z jeho kousků nevylezl prakticky nikdy, a když už to vyjde, vzniknou z jeho zprvu nenápadných a malých počinů takové parády jako Before trilogie či Chlapectví. Jeho novinka Apollo 10½: Dítě kosmického věku sice na jeho největší úspěchy něco ztrácí, i přesto se jedná o jeden z jeho autorských titulů, jenž byste rozhodně neměli přehlédnout. Obzvláště v nabité netflixovské nabídce.

Linklater se pak v Apollu vydává podobně osobní cestou jako nedávno PTA v Lékořicové pizze. Zkrátka chtěl zavzpomínat na své dětství, počáteční dospívání a milované období jeho života – v tomto případě na 60. léta. Jen k tomu zvolil zcela jiné postupy a režijní styl. Podíváme se tak do Houstonu, města spjatého s NASA, kde je skoro každá rodina nějak propojena s tamním vesmírným programem. Budeme pak sledovat příběh desetiletého Stanleyho, který je vybrán do speciální mise. Odborníci z NASA se totiž malinko přepočítali a vytvořili modul, jenž je pro dospělého člověka poněkud malý, a tak se rozhodli před startem Apolla 11 vyslat na Měsíc malého kluka, jimž bude právě Stanley. Jenže tento děj není pro film zase tolik důležitý a pouze dává Linklaterovu výletu do minulosti jakýsi rámec a příběhový oblouk.

Dalo by se totiž říct, že snímek žádný příběh ani nemá a jedná se pouze o Stanleyho (rozuměj režisérovo) vzpomínání na konec 60. let – období, jež v něm zanechalo z dětství asi největší stopy. A nutno říct, že je to vzpomínání opravdu poctivé a zevrubné. Linklater zde totiž nezapomene prakticky na nic. Probereme tak nejen vesmírné závody a vliv NASA na tamní okolí, ale dojde také podrobný popis jeho tehdejších filmových zážitků, oblíbené hudby, seriálů či výčet významných událostí té doby. A jelikož se jedná v neposlední řadě také o příběh malého kluka, dojde také na rodinné zázemí, vztah s otcem, piškutálie s jeho sourozenci, dětské dovádění apod. To vše pak dává dohromady prakticky dokonalý obraz nejen šedesátých, ale také dětských let, který vás upřímností a poetikou zcela vtáhne, a hlavně okouzlí.

Linklater nám sled klučičích historek a epizodek servíruje zcela přirozeně až nenuceně a s naprostou lehkostí a režijní upřímností. A právě díky tomu má film nejen správně feel-good atmosféru, je však snadno přenositelný a univerzální i pro diváky, co nevyrůstali v 60. letech v Houstonu. Snad každý se totiž dokáže vžít do zasněné hlavy malého dítěte, jež dělá své první rošťárny, sedí přikované u oblíbených seriálů a hádá se se sourozenci. Poutavému zážitku pak ve velkém pomáhá nejen sebevědomá režie či fajnový voice-over Jacka Blacka, ale v neposlední řadě také Linklaterova oblíbená rotoskopická animace, která v režisérově tvorbě konečně našla to správně uplatnění.

Zatímco např. ve sci-fi Temný obraz působil tento styl malinko samoúčelně, zde dává animace snímku ten správný retro feeling a navíc předkládá tvůrci v jeho snaze o co nejvěrnější znázornění šedesátek takřka neomezené možnosti. Některé pasáže jsou díky tomu opravdu nádherné a scény, v nichž Linklater „překresluje“ do své vize záběry z legendárních filmů, videoklipů či kultovních seriálů, jsou až fascinující. Nejedná se pak rozhodně o případ, kdyby skvělá forma vítězila nad obsahem. Tady se totiž jedná o ideální případ, kdy je zvolená animovaná forma s obsahem v dokonalé symbióze. 

Má tedy animované Apollo vůbec nějaký háček? Je trochu škoda, že samotný příběh kluka letícího na Měsíc nakonec působí při všem v tom vzpomínání malinko navíc. Má sice v ději své jasné místo, je mu ovšem věnováno málo prostoru, do hravosti zbytku snímku příliš nezapadá a na konci nenabízí potřebnou katarzi. Také poněkud pomalejší tempo nemusí sedět každému. Na druhou stranu, při střídmější stopáži (90 minut je na Netflix prakticky zázrak) to bude snad překážkou pro málokoho.

Přehrajte si trailer Často v recenzích Netflixu spíláme za to, že by měl svým celovečerním počinům dopřávat větší producentský dohled. Apollo 10½ je jednou z mála výjimek, kdy jsem strašně rád, že se tak nestalo. Jinak by nejspíš nemohla vzniknout tak sebevědomá a řemeslně precizní Linklaterova vize, která možná má své mouchy a není svým vypravěčským stylem úplně divácká. Jako autorská srdcová záležitost, jež vás navíc výtečně přenese do zmiňovaného období a zaplaví vás pohodovou atmosférou, ovšem funguje na výbornou. Neotřelý a specifický zážitek, který ve mně už pár dní hezky rezonuje. A to už jsem o produktu z dílny Netflixu neřekl… no, docela dost dlouho.