Obecenstvu v Cannes není co věřit. Jednou se po právu ušklíbne nad Šifrou Mistra Leonarda, podruhé smete výbornou Marii Antoinettu. V roce 2006 mu zase nešly pod nos Southland Tales, eklektická vize, pod níž je jako režisér a scenárista podepsán Richard Kelly (Donnie Darko). Dnes běžně distribuovaný sestřih filmu se prý sice od toho festivalového liší asi o dvacet minut a několik nahrazených scén, pořád ovšem vyžaduje po divákovi tolik pozornosti, rozhledu a vstřícnosti, že se prakticky nevyhnutelně musel stát propadákem.

„This is an epic Los Angeles crime saga.“

Píše se rok 2008 a nacházíme se v alternativní realitě. Před třemi lety údajní teroristé vymazali z mapy část Texasu tím, že na něj shodili atomovou bombu, a obavy o národní bezpečnost kvůli tomu narostly do absurdních rozměrů. Teď jsou Spojené státy přísně střeženou zemí, kde paranoia těch u moci způsobuje, že se občas někomu stane něco ošklivého. Poznal to i filmový svalovec Boxer Santaros (Dwayne Johnson alias The Rock), který jednoho dne prostě zmizel ze svého domova. Neví o něm jeho mladá žena Madeline (Mandy Moore), ani její otec Bobby Frost, senátor a prezidentský kandidát v blížících se volbách, ani její matka Nana Mae Frost (Miranda Richardson), šéfka orwellovské federální instituce USIdent. Ani Boxer sám přesně netuší, co se s ním stalo – ví jenom, že se probudil se ztrátou paměti kdesi uprostřed pouště a teď se skrývá u pornoherečky Krysty Kapowski (Sarah Michelle Gellar). Dál je ve hře neomarxistická bojůvka, policista Roland Taverner trpící zvláštní poruchou osobnosti (Sean William Scott) a podezřelé kolegium vědců, kteří se za vydatné mediální propagace přišli s alternativním zdrojem energie nazývaným „tekutá karma“. O tom všem vypráví Pilot Abilene (Justin Timberlake), dřív populární herecká hvězda na vzestupu, teď už jen zraněný veterán třetí světové války a feťák závislý na tekuté karmě. A konec světa se blíží.

Málokdy se naskytne film tak zběsile intertextuální, jako jsou Southland Tales. Je skoro nemožné psát o něm bez toho, aby člověk zmínil aspoň některá další jména a tituly, takže i tato recenze bude trochu bohatší na odkazy než obvykle. Začněme tím na první pohled zřejmým: Životodárná a zároveň zhoubná materie, motiv rozdělené privilegované rodiny a fašounský skřet (notabane pojmenovaný Baron) připomínají Herbertovu Dunu. Společenská podvratnost a dekonstrukce/destrukce se podobají knihám Chucka Palahniuka (nejvíc snad Ukolébavce a Programu pro přeživší), hydra policejního státu není zdaleka to jediné, co má film společného s Gilliamovým Brazilem... Už základní výčet referencí a možných nebo pravděpodobných inspirací napoví, že Southland Tales jsou svým hodně bizarním způsobem silně politický film. Se sarkasmem ukrytým do každého detailu se v nich buduje složitý, barvitý obrázek bushovsky paranoidní atmosféry, kterou současná Amerika tak dobře zná.

Jenomže tady nejde ani o prostou, jednostranně namířenou kritiku jednoho primitivního agresora dřepícího v čele velmoci. Ostatně jestli si dobře vzpomínám, o úřadujícím prezidentovi se ve filmu vůbec nemluví, jen se občas mihne jako žvatlající panáček ve zpravodajství. Stejnou měrou jako establishment se zesměšňuje i marxismus nebo radikální feminismus, zato pravé city a čisté úmysly jsou výsadou celebrit, které tady vystupují jako absolutní morálně čisté duše. Každá kritizovaná společenská tendence se prezentuje s fyzickou doslovností, jako například chamtivost japonského ministerského předsedy, který je ochoten v zájmu výhodného mezinárodního kontraktu obětovat vlastní malíček (a nakonec je samozřejmě potrestán tím, že přijde o mnohem víc).

Nedá se přehlédnout ani jasně nabízený interpretační rámec vycházející z Nového Zákona; se spasitelem, prorokem, Máří Magdalenou, ďáblem, Antikristem a doslovnými citacemi z Janova zjevení. Televizní zprávy, které neustále běží na pozadí akce a vždy jednou za čas se dostanou do centra pozornosti, navíc referují o přírodních katastrofách nápadně připomínajících to, co má podle křesťanů předcházet konci světa. Pro Kellyho domácí publikum ovšem tenhle velký ideologický mišmaš ukrývá ještě další vtipnou rovinu, protože každý člen rozsáhlého obsazení je známou televizní nebo filmovou osobností a jeho veřejná image nějak koresponduje – případně kontrastuje – s jeho rolí v Southland Tales. Typickým příkladem je třeba srandovní neomarxistická klika kompletně obsazená lidmi ze Saturday Night Live nebo téměř neidentifikovatelný Kevin Smith v roli ústředního mozku celého vědeckého experimentu.

Příběh biblických rozměrů, zasazený do éry počítačově generovaných spektáklů, má logicky i svoji vlastní odpovídající estetiku. Výsledek působí asi jako kdyby námět space opery natočil šílený producent televizních show s neomezeným rozpočtem. V hudebních číslech postupně uvidíte několik dobře známých videoklipových schémat a vybraná hudba od několika různých skupin je sama o sobě jednou velkou sítí popkulturních souvislostí. Zvlášť Mobyho soundtrack jako by patřil přesně k tomu stylu, na který ve filmech Davida Lynche sofistikovaně odkazuje skladatel Angelo Badalamenti. Je to kýč, ale kýč na svém místě, takový, který fascinuje a svoji kýčovitou podstatu staví na odiv, jak se na operu sluší.

Southland Tales  velice úspěšně vzbuzují dojem, že propletenec mnoha postav, jejich příběhů, motivací a vzájemných vztahů je ve skutečnosti na jediné shlédnutí dokonale nepochopitelný. Richard Kelly dokonce vytvořil tři obsáhlé komiksy, které mají kromě vlastní hodnoty představovat i jakýsi manuál k filmu – trochu tím připomene Matthewa Barneyho, který vydal ve formě obsáhlé bichle „návod k použití“ svojí série Cremaster (čárka za další popkulturní spojitost). Komiksy ovšem ke sledování nejsou nezbytně nutné, většinu potřebných vysvětlení vám postupně nabídne film samotný. Problém spíš může způsobit vysoká frekvence, s jakou se na vás informace valí. Ta dokonce dává prostor pro jeden speciální typ divácké reakce: existují totiž filmoví fanoušci, kteří si z Richarda Kellyho udělali geniálního poloboha s nedostižným intelektem a naštvaně odrážejí všechny, kdo jejich víru nesdílejí. Čímž se pochopitelně sami stávají terčem Kellyho satiry.