Apokalypsa by si zasloužila pozornost snad už jen za své technické parametry. Šestnáct měsíců dlouhé natáčení přivedlo kde koho z herců i štábu na pokraj šílenství (sledování dokumentu o natáčení – Hearts of Darkness: A Filmmaker´s Apocalypse – je vysilující i v lenošce). V některých davových scénách vystupovalo přes 1000 komparsistů. Štáb natočil 230 hodin hrubého materiálu. Mnohdy se natáčelo až osmi kamerami najednou, žádná scéna se však podruhé nejela úplně stejně. Střihači tudíž u každé scény museli zpracovat obrovské množství nesourodého materiálu. Coppolův dvorní střihač Walter Murch ve své knize In the Blink of An Eye uvádí, že si na konci střihačských prací udělal propočet produktivity práce - vzal v úvahu celkovou délku stříhání a konečný počet střihů ve filmu, a vyšlo mu, že každý ze čtyř aktivních střihačů provedl denně méně než jeden a půl střihu. Je jasné, že tyto skutečnosti samy o sobě by z natočeného materiálu neudělaly o mnoho lepší biják než jakým je  Bathory, kde se tvůrci dopředu pokoušeli omráčit informacemi o rozpočtu, anglicky mluvených rolích, počtu lokací, kostýmů... a stejně jim to nakonec bylo na nic.

Apokalypsa přitahuje generace nových a nových diváků tím, jak se jí obrazem a zvukem podařilo ukázat absolutní zlo. Zlo, jež nemá hmatatelnou podobu, ale o to víc jde cítit v zeleni džungle, v toku řeky, v bezvýrazných tvářích lidí či mihotavých stínech za Kurtzovými zády. V tomto smyslu film obstojí i jako civilní horor, v němž postupné odkrývání indicií strach nezmenšuje, ale právě naopak diváka efektně tlačí do rohu. Strastiplná cesta Willarda vyčerpala, změnila a postupně v něm otupila veškeré civilizační bariéry. Je otevřený všemu. Ostatně, kdo by ve stavu, kdy je víc mrtvý než živý, nebyl? To co Kurtz dělá a říká, se v kontrastu s obrazy válečných hrůz najednou zdá jako srozumitelné, pochopitelné, ba nutné zlo. Má vůbec smysl jej zabíjet, když Američané na okupovaných územích jednají ještě barbarštěji než on a roztáčejí tak spirálu dalšího násilí? Co mu říká rozum? A co mu sděluje oceán nevědomí?

Apokalypsa jako každý film, který se zapsal do historie, umožňuje celou řadu interpretací. Její síla spočívá v tom, že nefavorizuje žádné "čtení", netlačí na morálku ani strunu válečného patosu, takže si ji užije jak divák - psychoanalytik tak otevřený fanoušek válečných filmů, který připustí, že se zápletky daného žánru nemusí točit jen kolem tmelení jednotky a konečného vítězství.

V Apokalypse se protnulo silné téma s hereckými výkony ze skupiny životních, režijním nasazením, řemeslnou zručností... s něčím navíc. Je celkem jedno, zda si ono "něco navíc" definujeme jako společné překonávání objektivních překážek, žár posledních uhlíků Nového Hollywoodu, který Coppola pomáhal definovat, či úplně jinak. Podstatné je, že to "něco" lze z filmu stále cítit. Jsem přesvědčen, že kdyby měli dnešní tvůrci zaručený výsledek rovnice "čím větší útrapy při natáčení, tím lepší film", neváhali by ani minutu. Kult bohužel naplánovat nejde...

P.S. Osobně mám raději kinoverzi, o 50 minut delší Redux podle mě filmu trochu ulamuje ostří. Jak jste na tom vy?