Ant-Man pro mě odjakživa tahal za kratší konec provazu. Ačkoli je Paul Rudd velký sympaťák, od chvíle, kdy se režie této série zhostil rutinér Peyton Reed namísto šikovného Edgara Wrighta, veškerá má očekávání šla nekompromisně dolů. První film se pak ukázal ještě jako relativně neškodná rodinná heistovka v civilním hávu s vtipným Peñou a snaživým Michaelem Douglasem i mytologií kolem původního Ant-Mana. Jenže už dvojka ukázala, že aby tenhle hrdina mohl prosperovat, potřebuje kolem sebe zkrátka daleko kreativnější tým, kterým Reed a spol. jednoduše nejsou, protože jejich fantazie se zasekla někde na úrovni desetiletých dětí. I proto mě vlastně Ant-Man nejvíc baví ve filmech jako Captain America: Občanská válka nebo Avengers: Endgame, kde prim hrají pouze jeho schopnosti a smysl pro humor (obojí vynalézavější a zároveň krásně doplňující vlastnosti ostatních členů týmu), a veškeré opakovaně nudné motivy a snahy o moralizování jsou fuč.

Což nás bohužel přivádí ke trojce, která je návratem k oněm výše zmíněným neduhům, stejně jako absenci kreativnějšího využití Ant-Manových schopností. Zmenšit se, vyskočit, praštit, zvětšit se. Takhle zde probíhá drtivá většina soubojů. To samé dělá Wasp (Evangeline Lilly). A to samé nově dělá i Scottova už odrostlá dcera Cassie (Kathryn Newton). Repetitivnost tu jde celý film ruku v ruce s nevyužitými příležitostmi, a já se znovu musím v hlavě vracet k představě, jak by to asi všechno vypadalo, kdyby tehdy Marvel měl trochu koule a nechal Wrighta dělat si s Ant-Manem co chtěl.

Každopádně příběh nás docela rychle přenáší do říše kvant, kde se trojice výše zmíněných hrdinů ještě spolu s Janet Van Dyne (Pfeiffer) a Hankem Pymem ocitá nechtěně, a kvůli starému tajemství zde několik let polapené partnerky Hanka a matky Hope hrozí ústředním aktérům velké nebezpečí. Zdejšímu mikroverzu totiž vládne nelítostný Kang Dobyvatel, jehož film zpočátku hezky teasuje jako někoho, koho je opravdu třeba se bát. Nakonec to však jako se vším scénář maličko přežene, takže v momentě, kdy už Pfeiffer poněkolikáté nevyužije šance ostatním prozradit, o koho se sakra jedná, začínáte si sami lehce ťukat na čelo. Příběh potom vlastně mírně připomíná závěr Impérium vrací úder, kdy se hrdinové ocitnou v Oblačném městě.

Zdejšího Landa Calrissiana bez těch vykupujících se kvalit si pak zahrál legendární Bill Murray, o němž jste možná ani netušili, že ve filmu je. Důvody jsou zřejmé, Murray se stal terčem MeToo kontroverze, takže na něj Marvel příliš neupozorňoval, zároveň je jeho role tak minimální, že asi nebylo vůbec potřeba na ni více sahat. Ve filmu má dohromady tak dvě minuty, na druhou stranu se jedná o jednu z těch lepších odlehčenějších pasáží. Ty zahrnují i těch pár momentů mimo říši kvant, kdy film působí aspoň trochu živelným dojmem. Ano, je na čase si promluvit o tom šíleném greenscreenu, jenž tak nechutně dominuje drtivé většině stopáže, aneb proč byl výlet do tohohle prapodivného světa chyba.

Už jsem to psal v prvních dojmech, bohužel to nejde lépe popsat, takže to musím zopakovat. Snímek je doslova pohřbený v mrtvolném CGI. Celá vizuální stránka je o to horší, že působí dojmem: „Prostě tam něco napatlejte, ať to vypadá divně, a máme hotovo.“ Budiž, když jsou ve scénách všelijaké kvantové potvory, tak aspoň zapadají do bizarních kulis a tím pádem tolik nevytrhávají z děje. Jenže v téhle říši z nějakého důvodu existuje i plno lidských postav, které vyčuhují doslova jako kůly v plotě. Jednu představuje generická válečnice a vůdkyně povstání proti Kangovi, druhý je telepat, který čte myšlenky (je tu kvůli humoru), a třetí má rozplizlý ksicht, miniaturní nožičky a ručičky, a používá akronym M.O.D.O.K. (Mental Organism Designed Only for Killing). Ano, řeč je o slavném záporákovi z komiksových Avengers, jehož origin tu byl přepsán tak, že se jedná o záporáka Darrena Crosse aka Yellowjacketa z prvního filmu. A upřímně vám říkám, že snažit se tu postavu v téhle podobě narvat do tohohle filmu byla obří chyba, na kterou se budu snažit zapomenout ještě hodně dlouho.

Shrnuto a podtrženo je třetí Ant-Man jednoznačně nejhnusnější marvelovkou. Paradoxem je, že navzdory snahám ji zaplnit všelijakými civilizacemi, postavami, humornými momenty a v poslední třetině i velkolepou akcí, je taky jednou z nejprázdnějších. Snahy o emoce tu z velké části vychází do prázdna, rodinné motivy nefungují, stejně tak je celé povstání proti Kangovi jalové, protože se jedná do velké míry o nepředstavené pixely bez nějakých vazeb na cokoli, takže vám je jejich osud prostě a jednoduše ukradený. Nicméně jedna zásadní věc tu naopak funguje tak moc, až prakticky sama nadzvedává celý zbytek snímku. Je jí, jak už nejspíš tušíte, samotný Kang.

Jonathan Majors bude v příštích několika letech plnit úlohu „druhého Thanose“. V první variantě jsme Kanga viděli už na konci seriálového Lokiho, kde hrdinům naznačil, co je zhruba čeká, a že to nebude nic hezkého. V tomhle filmu se pak seznamujeme s tou dost možná nejbrutálnější verzí – dobyvatelem – který zničil nespočet světů a univerz, až byl nakonec ostatními Kangy poražen a vyhnán do exilu právě sem do kvantové říše. Tu si kdysi za nevědomé pomoci právě Janet Van Dyne dokázal podrobit, už se mu ale nepodařilo utéct, a právě proto nyní potřebuje našeho mravenčího muže. Záhy se tak rozehrává malé drama o to, jestli se dá Kangovi zaprvé věřit, a zadruhé, jestli vůbec lze tohohle supersilného, extrémně inteligentního, a nemilosrdného padoucha zastavit. Nutno říct, že Majors je v této úloze vynikající, jde z něj strach, a když začne na konci drtit protagonistu způsobem, který byste čekali spíš od trojky Creeda, tak máte dokonce i malou husinu. Jenže i když se jedná o jednoho z nejlepších záporáků v historii MCU, je to prostě málo.

Přehrajte si trailer Ačkoliv je Kang skvělý, v tomhle filmu působí lehce nepatřičně. Hrdinové na něj totiž zcela zjevně nemají, a scénář se tak musí všelijak ohýbat, aby film zůstal v okovech „rodinného dobrodružství“ a všichni nepoumírali. Je to velká škoda, zejména s ohledem na potitulkové scény a určité plány do budoucna, protože si tímhle filmem Marvel dost možná vyplýtval největší eso hned na úvod. Nicméně do hodnocení to samozřejmě v potaz neberu, bohatě si vystačím s tím, co mi tenhle film dal, než abych ještě řešil, s čím přijdou ty další. Ant-Man a Wasp: Quantumania je zkrátka úlet hodně špatným směrem, kde na každý světlý moment či slušný vtípek přijde pět špatných. Ano, lze mu přičíst k dobru, že není moc dlouhý a solidně ubíhá, což v dnešní době není málo. Pořád je mi ten výsledek ale maličko líto, protože ačkoliv jsem měl nulová očekávání a tahle série nikdy nepatřila k mým oblíbeným, pátá fáze si zasloužila začít něčím velkým a hlavně povedeným. Z tohoto pohledu je film zklamáním, z pohledu zbytku série je to jen potvrzení, že Peyton Reed je čím dál horší řemeslník bez špetky vize, a že Ant-Man už je dávno zralý na změnu stráží. Otázkou je, jestli už na to ovšem není pozdě…