Anatomie pádu je nejspíš prozatím nejchválenějším evropským filmem, který se letos na festivalové scéně urodil. Snímek režisérky Justine Triet získal v Cannes prestižní Zlatou palmu, spokojené ohlasy zaznamenal i v tuzemských Karlových varech a také u zámořských kritiků se dočkalo drama patřičné chvály. Dá se proto očekávat, že v nadcházející sezóně plné prestižní cen o snímku ještě hodně uslyšíme. Anatomie pádu tedy přichází do tuzemských kin s nálepkou jednoho z nejoceňovanějších filmů roku. A naplňuje ji dokonale.

Dostáváme příběh úspěšné spisovatelky Sandry, která žije se svým manželem a synem na odlehlé chatě v Alpách. Jednoho dne však u nich dojde k tragédii, když syn najde před domem svého otce mrtvého. Na první pohled se zdá, že se jednalo o sebevraždu či nešťastnou náhodu. Jenže při vyšetřování se objeví pár nejasností, jež napovídají tomu, že by by mohlo jít i o vraždu. Chladná a obtížně čitelná Sandra se tak objeví před soudem, kde je její osobní život rozpitván do nejmenšího detailu a na povrch se dostává nejedno temné tajemství.

Film je pak rozdělen v podstatě na dvě části. Na část procedurální, v níž je smrt manžela vyšetřována a ústřední postava se připravuje na soud, a pak na samotný proces, jenž zabírá takřka hodinu a půl. Je ovšem natočený tak vtahujícím a realistickým způsobem, že by si nejeden divák klidně dal nášup. Příběh se zdá být vlastně prostý a scénář ho rozhodně nekomplikuje žádnými zbytečnými zvraty. Jenže Justine Triet zde jasně naplňuje rčení, že v jednoduchosti je někdy síla. Anatomie pádu navíc skrývá své devízy v jiných faktorech.

Tou první je samotný styl vyprávění a nejednoznačnost celého snímku. Režisérka totiž nikam nespěchá a ukazuje, že nic není černobílé. Společně s vynalézavým scénářem pak k divákovi přistupuje vlastně jako k členovi poroty u soudu. Předkládá mu jednotlivé indicie, názory obou zúčastněných stran, zároveň ale nepřichází s jasnými odpověďmi či rozuzlením a nesnaží se ho navádět k jedné či druhé straně. K tomu si totiž člověk musí v závěru dospět sám. K samotnému stylu a vedení děje pak tento přístup dokonale sedí. Treit si navíc pomáhá precizní a odměřenou režií, která nesází na efekt a prakticky se obejde bez hudby, zbytečné hry na city a nijak se zde netlačí na pilu. Jenže zatímco jinde by byla chladnost problém, zde společně s civilní kamerou podtrhuje realističnost počinu a samotný soudní proces je díky tomu ještě intenzivnější.

Dalším silným faktorem snímku je až chirurgický rozbor osobnosti nejen hlavní postavy, ale také jejího manželství. Film jde právě v analýze charakteru a anatomii vztahu až na dřeň, dokáže šikovně prodat oba úhly pohledu a v rozkladu partnerství je ještě mrazivější a autentičtější než např. Manželská historie. Režie umí výborně pracovat s gradací, budováním napětím a i přes svou zdánlivou odměřenost výtečně tnout do živého. Velkou měrou jí v tom pomáhá také bravurní Sandra Hüller, jejíž spisovatelka není tak chladná, jak se na první pohled může zdát, herečka dokáže bezchybně zachytit jakýkoliv její záchvěv emocí a proměnit ji v naprosto komplexní a krásně nečernobílou postavu.

Přehrajte si trailer Pár chybiček se i přesto v oceňovaném kousku najde. První procedurální hodinka by se asi dala malinko prostříhat a samotný závěr už si přeci jen pomůže menší scenáristickou berličkou. I přesto je však Anatomie pádu naprosto precizním a chytře napsaným dílem, co nevodí diváka lacině za ručičku a nespoléhá na filmařské sázky na jistotu, ale naopak si s publikem skvěle hraje, nutí ho k zamyšlení a navíc ho odrovná vztahovými problémy ze života. Někoho možná nechytne jistá tvůrčí odtažitost a pomalejší tempo, jiným se však svou autentičností dokáže solidně dostat pod kůži. I proto se jedná o jeden z nejzásadnějších titulů roku, jenž by měl před vytvářením své výroční topky vidět asi každý.