Tam, kde bylo Pulp Fiction kdysi objevné (proplétání povídek a hraní si s časovými rovinami) a tak trochu nejistě průkopnické, zajíždí Alejandro González Iñárritu jako nůž do másla s neochvějnou jistotou režijního pardála, který moc dobře ví, co a jak chce sdělit.

Povídkové schéma zdůrazňuje ostré hrany tří „psích a lidských“ příběhů, které, osamocené, vyznívají jaksi nekompletně, přestože působivě. Ve správně servírovaném mixu plném překvapení a momentů, kdy se tají dech, vše ale dostává naléhavější rozměr a především to diváka donutí žít s filmem v permanentní ostražitosti. Iñárritu si neláme hlavu s pečlivou přípravou na „velké scény“, prostě jich tam pár nahází mezi ty malé, zdánlivě obyčejné a vyvolá tak dokonalý „crash mysli“, projevující se sérií (příjemných filmových) šoků. Je to dobrý způsob, jak se vypořádat s řidší scenáristickou látkou a možnost, jak si efektně nadrobit do filmu napětí, jak se to zrovna hodí. Jaká škoda, že velké nápady nestihly dohonit druhou povídku, kde pes zmrzačené modelky uvízne v duté podlaze. Vyjmuto z kontextu, na festivalu krátkých filmů by zřejmě slavila úspěch, jako součást celku s natolik výraznými vyprávěcími rovinami slábne a slábne, až se úplně znechutí.

Takže kromě té, která je napoprvé jen dobrá a s přibývajícími zhlédnutími čím dál tím otravnější, je Iñárritův film mrazivý až pohlcující – tím správným způsobem, který si umíte představit, když se řekne nezávislý film z upoceného Mexika. Tam, kde se střetává špína, prach a smrt nevinných (pravděpodobně ta horší a nepříjemnější, jakou si dokážete představit), brousí si Iñárritu svůj režijní styl do podoby, jak ho známe dnes. Nic se od té doby nezměnilo, jen se v jeho scénářích promítají globálnější témata a ještě více zdůrazňují multikulturní rozdíly (Babel), či se polemizuje o těle, duši a vyčíslitelných statistikách, které ukazují vzdálenost k Bohu (21 gramů). Jakási režisérova filozofická součást tu s námi bude vždycky, přestože mám pocit, že přítomnost velkých hvězd ji vytlačuje z ringu na vrub efektnosti. Tenkrát s Octaviem, El Chivem a zbytkem společnosti kolem psů to ale byl krystalický filmový zážitek od malého režiséra, který dostal do ruky kameru a bez peněz se s tím dokázal poprat. A dodnes nezlenivěl.