O FILMU

Filmografie Michaela Manna je jako klenotnice. Na rozdíl od Petra Vachlera ale není vykradená a neleží v ní probodaná voodoo panenka náramně podobná nejmenovanému Colonelovi z Kentucky. Mann má totiž štěstí jak na výběr látek, tak i věčnou přízeň múz. Filmografie nevtíravého pardála překypuje zlatem, které bývá úspěšné na všech frontách. Shodou okolností to byly víceméně jen dva filmy, které do velké míry stály na šarmu černošských hvězd (v rámci propagace Miami Vice Foxx předskakoval před Farrella), jež nezvládly zásadně zabodovat ani u kritiky, ani u diváků. Právě Ali s Willem Smithem je trestuhodně nedoceněnou biografií, které publikum zdegenerované veškerými uhlazenými životopisy, z nichž sálá nadrženost na Oscara, nepřijalo za své. Přitom Mannův Ali je silný jak svou výpovědí o osobnosti Cassiuse Claye a jejím vlivu na společensko-politický dobový kontext, tak i výlevy režijní brilance, které kulminují hlavně v nezvykle muzikálních sekvencích z ringu. Muhammad Ali by nejspíš toužil po pomníku, který by více oprašoval jeho gloriolu přesně ve stylu všech těch velkohubých prohlášení (aneb „I am the great“), fajnšmekr ovšem Mannovi musí poděkovat za odvážné narušení životopiseckých konvencí.

FOTOGALERIE