Film Dagura Kárie je naprosto typickou ukázkou humoru národů, které to mají k severní polární točně blíž než my středoevropané. To znamená: divný hrdina v divné situaci, obklopený stejně divnými existencemi, lehce zadumané příběhy jež nikam nespěchají, dialogy jakoby tesané podle rčení „jeden o koze, druhý o voze,“ a takřka formanovské trapno cákající na všechny strany. Nikdo cíleně nehláškuje a přece „to“ tam je. Možná proto jsou skandinávské snímky českému naturelu tak blízké a pár tamních režisérů tu má vyloženě na růžích ustláno.

Albín jménem Noí je hořkou komedií o dospívání ve věčně zasněžené maloměstské komunitě, kde si každý hledí svého, tak říkajíc spoří teplo pro sebe, a v níž jde víc o odvěké regule a dokonalý chod systému, než o jednotlivce. Jenže nadaný a nekonformní exot Nói nechce dělat nic bezdůvodně, či jen z pouhé tradice. To se jeho okolí těžko zvládá. Motiv odlišného jedince se v kinematografii i literatuře vyskytuje dost často, ale jen velmi zřídkakdy se tvůrce vyvaruje moralizování. Ať už na úkor jedněch nebo druhých. V Albín jménem Noí však chybí byť jen stopové množství moralit a výchovného apelu, což jen podtrhuje režisérův talent a vyzrálost. Zejména mladí tvůrci totiž často podléhají snaze své filmy zahltit více tématy, než příběh unese, či příliš okatě někomu stranit. Dagur Kári však veškeré dění snímá nezúčastněně a bez jediného efektního záběru lepí epizodky Nóiova kodrcání jako vlaštovka hnízdo. Právě díky této metodě, která na úkor příběhu zdůrazňuje spíš atmosféru, si divák může najít spoustu scén, u kterých se od plic zasměje, ale zároveň mu budou jaksi tuhnout mimické svaly.

Desetiletí, které Kári strávil psaním, se tedy rozhodně vyplatilo. Albín jménem Noí není filmem pro masy – a nadvládě filmů tohoto typu bych se určitě svěřepě bránil – ale jednou za čas je to příjemná výjimka, která má zajímavý šmak. Asi jako když si místo tří zelených bonpari dáte ledovku...