Ten muž je žena. Tahle základní skutečnost je vám na první pohled jasná dřív, než zabloudíte k synopsi. Ostatním filmovým postavám – zjevně nekonfrontovaných s genderovými výdobytky druhé poloviny 20. století – to zatím nedochází. Možná má ale každá epocha oči pro něco jiného a ta viktoriánská si jinakost připouštěla jen přes sociální rozdíly, exoty z kolonií či výrazné zjevy typu Johna Merricka aka Sloního muže. Letošní trojí oscarový kandidát (v kategoriích nejlepších ženský herecký výkon v hlavní a vedlejší roli a masky) spoléhá ke škodě věci na usedlou prezentaci k odpolednímu čaji, jíž by právě lynčovská dráždivosti mohla dodat na působivosti a podtrhnout to podstatné. Když strávíme víc času ve světě krajek a uhlazených mravů a ne v zatuchlém suterénu, mezi usmýkanými a deklasovanými, kam podobný typ odhalení jaksi přirozeně patří, je něco špatně. Proč máme pocit, že se vlastně nic neděje a ani Nobbsovi ta desetiletí v cizí kůži vlastně nevadí? Kdy se bude servírovat drama, vážení? Až do první vlažné recenze mohl být Albert Nobbs teoreticky dobrým filmem. jemuž se holt nevyvedla kampaň. Teď to ale čím dál víc vypadá, že ty tři dekády, jež Glenn Close věnovala snaze dostat film na plátno, byly marné. Nominace, nenominace. Tohle je holt prototyp filmů, na které se z dobrých důvodů zapomíná.