"Jsem prezident USA," říká v jedné ze scének traileru Air Force One Harrison Ford a vzápětí dostává ránu mezi oči. Jak už to bývá, američtí prezidenti jsou z tuhého těsta, jen tak se nevzdávají a po teroristech jdou jako po uzeném. Ano, ano, rok 1997 byly časy, kdy si Wolfgang Petersen myslel, že mu patří celý Hollywoodu (a zrovna tímhle filmem začala jeho série propadáků), časy, kdy chlapácký Harrison Ford ještě stále mohl hrát Indiana Jonese a neuřízl by si ostudu, Glen Close byla krásnější a počítačové triky... viditelně počítačové. Jen ten patos odkapával od úst úplně stejně pateticky. Jak oni to v té Americe dělají? Člověk by skoro řekl, že na to mají nějaký stroj, který jim generuje větná spojení, u nichž svorně slzí celý Bílý dům i mamka a taťka z Ohlahomy. Petersen se sice snaží jak může - výbuch střídá rvačka a do toho trocha vzrušeného povídání - ale marná sláva, nahlíženo očima dnešního náročného diváka, se jedná o těsně průměrnou podívanou, na kterou se díváte v neděli odpoledne a z dlouhé chvíle při tom dojídáte oschlé chlebíčky ze včerejšího večírku. Pravděpodobnost, že v chlebíčku objevíte něco chutného a pikantního je přeci jen o řád vyšší, než u příběhu, kdy ustaranému prezidentovi leží na bedrech osud rodiny, ba celé americké pospolitosti. Inu, takoví jsme byli a už nikdy nebudeme.