O natáčení tohohle filmu kolují stěží uvěřitelné zkazky. Werner Herzog prý Klause Kinského nutil hrát pod pohrůžkou zastřelení. Kinski to ve svém životopisu popírá. Většina natočeného materiálu se na několik týdnů ztratila. Kameru, na kterou se film (a mnohé další z jeho filmografie) natáčel, Herzog ukradl na filmové škole. První verze scénář prý vznikla během dvou a půl dne, ale poté, co ji ještě v psacím stroji poblinkal Herzogův spoluhráč z fotbalového týmu, byla většina dosavadní práce na vyhození. Záložní kopie nikdy nevznikly. Herci proto většinu situací a dialogů improvizovali, protože Herzog jim dopředu nedal prakticky žádná vodítka. Kinski byl na závěr natáčení pokousán opicemi. Devítičlennému štábu, hercům a komparsistům chyběla voda, jídlo, léky i místo, kde by se mohli v suchu vyspat.Těžko říci, zda se popsané události opravdu staly a nebo jsou stejnými legendami jako popisy spontánních vznícení při natáčení Friedkinova Exorcisty. Každopádně vpravdě italské "tvůrčí manželství" mezi Wernerem Herzogem a jeho alter egem Klausem Kinskim nemohlo začít výmluvněji. Díky Herzogově umanutosti však vznikl film, který je mnohými nazýván jako prequel k Apokalypse Francise Forda Coppoly. Dodejme, že se částečně jakoby odehrává v kulisách Joffého oscarového dramatu Misie a použité filmařské techniky nejsou nepodobné Malickově Novému světu. Což je pro některé diváky ta nejhorší možná společnost.

Werner Herzog je po čertech špatný vypravěč. Po loňské karlovarské projekci jeho Wild Blue Yonder se většina redakce MZ tvářila znechuceně a v očích jim bylo lze číst písmena WTF. Trailer na aktuální Rescue Down vypadá tragicky, dokument Grizzly Man si v půjčovnách našlo tak pět a půl člověka. Ten "půltý" s ním nakonec ani nedošel k pokladně. Ale o dialogy, kvality tradičně roztřepané ("dokumentární") kamery či obecně vzato příběh však u Aguirre, hněv Boží nejde. Je totiž jen málo režisérů, kteří dokážou celý film postavit na atmosféře. V tomto případě neprostupné jako peruánská džungle a kalné jako řeka, která se líně vine jejím středem.

Spolu s konkvistadory se nejprve pěšky, pak na vorech vydáváme jakoby proti proudu času. Příroda je děsivá a domorodci nepřátelští, ale myšlenka na pozemskou blaženost v Eldorádu zpočátku překoná všechny svízele. Aktéři se však postupně stahují sami do sebe, přibývá konfliktů a sama džungle jim nastavuje jen tu nejméně vábnou tvář. Jen maniakální Aguirre ještě stále věří, že za následujícím ohbím řeky je čeká vysněný cíl. V okamžiku, kdy přes palubu hodí koně - toto poslední pojítko s civilizací - je však čím dál jasnější, že stále se zmenšující posádka rozklíženého a potápějícího se voru svého cíle nikdy nedosáhnou. Možná proto, že žádný není. A nikdy ani nebyl. Herzogova studie šílenství, chamtivosti, pýchy a houževnatosti překvapuje tím, jak se její klady, zápory a technické nedokonalosti složily v dílo (vím, jak to slovo zní protivně), před kterým možná smeknete a stále dokola se budete ptáte, jak je možné, že jeho vnitřně nesoudržné jednotliviny vytvářejí tak jednolitý celek. Neříkám, že se u Aguirre, hněv Boží budete bavit. To sotva. Netvrdím, že nebudete nadávat na scénář, poloamatérské herecké výkony a nesoudržnou režii. Ani krásných obrazů, které potěší oko, ve filmu mnoho nenajdete. Každopádně budete napjatí až k smrti, co se z toho všeho vyklube. Aguirre, hněv Boží má totiž na pozadí tajemství, o které film paradoxně nepřijde, ani když zjistíte, že místo finále se vám dostane jen slepá ulička plná prázdnoty. Do poslední chvíle plánující Aguirre, který se potácí obklopen stovkami uřvaných opic, na to nikdy nepřišel. Vy máte náskok. Pokud nebazírujete na pojetí toho, jak má nebo nemá správný film vypadat, víte kde hledat.