Ve filmové historii nenajdeme moc případů, kdy by se první a druhý díl série od sebe lišily tak moc jako Agent bez minulosti a Bournův mýtus. Změna režiséra, když byl odejit Doug Liman a nahradil ho Paul Greengrass, znamenala skutečně úplně jiný přístup k formě i stylu a ačkoliv je dnes Bourne spíš greengrassovský než limanovský, stojí za to si připomenout i ten první díl. Nejen kvůli odlišnosti, ale i proto, že už ve své době šlo o vcelku unikátní akční podívanou, která holt měla tu smůlu, že režisér a studio nenašli společnou řeč pro pokračování. Na zajímavosti a důležitosti Agenta bez minulosti to však nic nemění. 

V roce 2002 šlo o vcelku nečekaný žánrový příspěvek. Akční filmy se pokoušely jít ve stopách Matrixu a zpomalovalo se v nich všechno, co se zpomalit dalo. Pierce Brosnan končil svou bondovskou éru přetrikovaným Dnes neumírej a Tom Cruise dělal s Johnem Woo v druhé Mission: Impossible věci, které měly být především cool a to ostatní u nich nebylo zase až tak podstatné. A Vin Diesel zkoušel divočinu v xXx. V téhle konkurenci působil Bourne, toho času obsazený spíš talentovaným než hvězdným Damonem, tak trochu do počtu. A Liman z toho udělal výhodu. 

Agent bez minulosti už tehdy působil jako thriller z jiné doby a trošku jiného světa, než je ten hollywoodský. Adaptace románu Roberta Ludluma byla už před více než dvaceti lety oldschoolová v tom dobrém slova smyslu. Jason Bourne tu nepůsobí jako nezastavitelný likvidátor, jen jako agent se ztrátou paměti a skvělým výcvikem, který vzhledem k situaci používá spíš instinktivně než záměrně. A především prakticky. Liman vsadil na realističtější přístup, kdy Bourne radši zdrhne, než aby se postavil komandu mariňáků, nebo se schová s brokovnicí v poli a donutí protivníka, aby ho šel hledat. Je vidět, že jde o eso v jeho oboru, ale taky o člověka, jemuž to pálí a chová se spíš jako profesionál než hrdina. A často vzhledem k okolnostem chybuje. 

Ví, že může narazit na někoho, kdo může být lepší než on. Že ho může strefit zbloudilá kulka. Že může nastat situace, kdy bude třeba improvizovat a že by nebylo od věci udělat všechno pro to, aby tohle riziko minimalizoval. V akci, ať už při honičce v autě naprosto nevhodném pro únik před policií, nebo při bitce s policisty v parku, je spíš efektivní než efektní. Nikoho nezná, nemá peníze, mrzne, netuší, kdo mu jde po krku, váhá, jestli stál na správné straně, nebo ne a spousta děje se odehrává spíš okolo něho než že by ho on sám nějak zásadně ovlivňoval. 

Ten pocit, že Bourne i divák neví všechno a jsou součástí mnohem větší hry s mnohem zkušenějšími hráči, připomíná atmosféru starých špionážních thrillerů jako Tři dny Kondora. Oproti tehdejší akční konkurenci to mohlo působit poněkud fotrovsky a dovedu si představit, že pro mladší žánrové fandy třeba i trochu nudně. Čas ovšem ukázal, že ona efektivnost na místo efektnosti sluší nejen Bournovi, ale i filmu jako takovému. A že chytrý příběh, dobří herci a balancování na hraně špiónské fantazie a realistické podívané udělaly z Agenta bez minulosti jeden z nejlepších thrillerů jednadvacátého století. Přičemž ty starosvětsky pojaté akční scény stárnou podstatně pomaleji než Vin Diesel ujíždějící na prkně před lavinou, kterou nahnal na zámek ve Vranově nad Dyjí. 

Můžeme se dohadovat, jestli bylo dobře, že Liman a jeho styl dostali po prvním filmu stopku, ale srovnávat to, co stvořil s tím, co točil jeho následovník Greengrass, vlastně nemá moc smysl. Agent bez minulosti je tak moc jiný, že to není fér. Naopak je radost užívat si fakt, že Jason Bourne to zkusil dvakrát zcela jinak a pokaždé z toho vylezla žánrová klasika. Tak na tu jedničku nezapomínejte. Zraje. Nejen v rámci série, ale v rámci žánru jako takového. 

Agenta bez minulosti jsme řešili i v našem MovieZone Live Speciálu