Netflixu se v posledních letech povedlo rozjet hned několik fenoménů – a Wednesday bezesporu patří mezi ty největší. Comeback Tima Burtona zkombinovaný s „objevením“ Jenny Ortegy zafungoval takovým způsobem, že se na něm svezla celá dvojka Beetlejuice, která už v Americe vydělala víc než druhá Duna (vážně!). Síla dobře zadaptované Addamsovy rodiny je ale holt nezměrná, což se nádherně ukázalo také na začátku 90. let.

Tehdy šel do kin film, kde na Gomeze, Morticii, Festera, Wednesday, Pugleyho, Lurche a Věc poprvé narazila naše generace. Nikdo jsme tehdy netušili, že má Addamsova rodina kořeny v komiksu ze 30. let, anebo že ji proslavil hlavně černobílý seriál ze 60. let. Kdepak, jako by odnikud prostě přiletěla bizarní rodina ze strašidelného domu, která dokázala stejnou měrou děsit i bavit, a neustálé televizní reprízy z ní v Česku udělaly malý fenomén.

Dobře si pamatuju, jak jsem ji hltal především s mámou, s níž dodnes citujeme nespočet hlášek. Hlavně kouzelné slůvko „hned!“ je stálicí při rodinných večeřích, Barry Sonnenfeld ale vysypal z rukávu opravdu nekonečnou kanonádu scén, na které se dá koukat pořád dokola. Addamsova rodina má ultimátní lásku mezi Gomezem a Morticií, nevyzpytatelného Festera, dokonale hláškující Wednesday (desetiletá Christina Ricci byla ze dne na den dětskou ikonou) a především nezapomenutelný tanec Mamuška, který se po testovacích projekcích musel zkrátit, protože… hrstka lidí tehdy nevěděla, co je dobré!

Celé zákulisí natáčení je koneckonců pekelnou historkou, která zahrnuje vyměňování kameramanů, nepříjemný boj s maskami a také náhlý prodej nedokončeného filmu, aniž by se to třeba řeklo hercům. Studio Orion Pictures totiž bylo ze vznikajícího celovečeráku tak vyděšené, že ho raději střelilo Paramountu – jen aby se z něj po dalších bolestivých peripetiích vyklubal nečekaný hit.

Jak určitě víte, dva roky po premiéře šla do kin povinná dvojka se zabijáckou chůvou Debbie a letním táborem. Tu už bych zařadil čistě do kategorie guilty pleasure („Ale to je… Disney.“) a vlastně značku zase přizabila až do chvíle, kdy ji vzkřísil Burton (nedávné animáky šly tak pod radarem, že jsem je neviděl). Jedničku se však nebojím prodávat jako regulérní V.I.M.ko, jelikož má nesmírně osobitý styl, krásnou hudbu a spoustu hereckých momentů, které spolehlivě baví i víc než tři dekády po premiéře. Až tedy budete řešit, co si pustit na Halloween… proč nesáhnout po téhle nesmrtelné klasice, hm?