Byla to MovieZone, resp. její předchůdkyně TrailerZone, která se u nás začala jako první systematicky věnovat třídění, popisu a hodnocení filmových upoutávek. Za ty čtyři roky jsem díky ní viděl přes dvě tisícovky trailerů, aniž by mě – a mé kolegy jistě také – donekonečna propíraný formát jakkoliv omrzel. Jenže i tak občas přijdou chvíle, kdy člověk lituje, že si vsadil zrovna na tohohle pracovního koníčka. Ať totiž chceme nebo ne, trailery vzbuzují očekávání, předjímají kvalitu, nastavují laťku. Divák potom nevstupuje do kina jako tabula rasa, naopak se těší na to, jak se v předstihu zbožňovaný celuloidový atlet přes danou laťku přenese. Ladně a suverénně. Kdyby to jen šlo takhle lehce ... Nejde. Asi vás po předchozích slovech nepřekvapí, že Across the Universe je přesně tím typem zklamání, které nám průměrné filmy přichystávají poté, co je propagují excelentní trailery. Do chytlavé upoutávky seškrábnou to nejsladší, přidají na barvách a na zvukomalebnosti, jen aby vás pak v kině znejistily o třídu horší podívanou. Nemá cenu jim za to spílat o to víc. Ovšem stejně tak se nehodí přivírat oči a dál „žít“ jen z jedné efektní dvouapůlminutovky.

Zasloužilý čtenář MovieZone pochopil. Pro ty pomalejší zvolna zrekapituluji, že letošní podzim mohl být zasvěcen jedné z nejosobitějších režisérek dneška. Ba co režisérek. Julie Taymor můžeme klidně označit za malířku filmových pláten, aniž by se z potenciálně přepálené nálepky krabatilo obočí. Její nevídaný cit pro výtvarno měl zkrášlit muzikál situovaný do 60. let, do něhož si Julie vypůjčila většinu zásadních hitů dané doby. Cíl? Strhující hudební manifest pro lásku a proti válce. Make Love, Not War!

Idea to je úrodná. Paralely s Vietnamem, k němuž se Across the Universe odvolává, totiž čerstvě oživila mise v Iráku. Zatímco tehdy květinové děti bouřily v ulicích, teď o šrámech na duši americké omladiny kváká leda pár popových hvězdiček, nějaký ten nepříliš slyšitelný rocker a tlupa angažovaných dokumentaristů. Ulice zejí prázdnotou. Ze své podstaty zjednodušující žánr muzikálu sice nedovoluje vyslovit argumentačně propracované poselství, nedočkáte se v něm složité a nenapadnutelné obžaloby, na druhou stranu je to právě soulad obrazů a hudby, který dokáže tvrdě udeřit do srdce a do hlavy vtlouct jednoduché, přesto intenzivní poselství. Stačí jen vědět co a jak chci říct. A hlavně, umět to odpovídajícím způsobem zrealizovat. Julie Taymor ví. Ale jestli i umí, o tom se lze poměrně úspěšně přít.

Postmoderní muzikál, toť symbióza hudby a pohybu. Když Moulin Rouge definitivně rozvrátilo klasickou žánrovou strukturu (přestalo se obíhat po schématu „scéna – hudební číslo – scéna – hudební číslo“, hudba se stala plnovýznamovou součástí vyprávění, která se v podstatě kdykoliv a zcela přirozeně zapojuje do příběhu) a svým způsobem i „legalizovalo“ čerpání ze zlatého fondu popmusic, příchod vlivného pokračovatele se stal jen otázkou měsíců a roků. Julie Taymor netroškařila a sáhla rovnou po tom nejtřpytivějším. Ve víc jak třiceti písničkách sledujeme průřez tím nejlepším z tvorby The Beatles. A co si budeme nalhávat, pro ortodoxní fanoušky to bude už samo o sobě důvod k extázi, bez ohledu na to, jak málo nám toho Julie Taymor řekne a jak vláčně její film plyne. Po mém soudu se Beatles hodí hlavně k poslechu, hůř už do „nebeatlesovského“ muzikálu, jenž ohledává hity s odstupem čtyř dekád, malátně je aranžuje a ještě je nechává přezpívávat průměrnými vokalisty (hlavně Evan Rachel Wood zpívá jak mrtvola). Coververzím pak chybí švih, ztrácí grády a neprospívá jim ani poněkud násilné roubování na příběh.

Autoři se navíc neodvažují výrazně narušit auru okolo hudebních velikánů a výrazně do jejich hitů sáhnout. Z plátna se proto linou tóny zpěvné, ale vůbec ne chytlavé, natož strhující a vtahující. Ve světle úchvatně přepracovaných songů z Moulin Rouge nebo načernalých pecek z Hairspraye a Dreamgirls vyznívá najednou i to nejtřpytivější z „bílé muziky“ vlažně až - a ten výraz si neodpustím - „uchcaně“. Což rozhodně není chyba Beatles, leč jejich oprašovatelů. Pod jejich rukama rozkvétá snad jen Helter Skelter (taky je využíván hned několikrát), zbytek paradoxně splývá v beztvaré klubko coververzí, z něhož byla rozkradena autenticita a říz, aniž by je nahradilo něco jiného.

Trpí tím samozřejmě i vizualizace konkrétních hudebních výstupů. Přitom Julie Taymor právě v nich slibuje divy. Úchvatné výtvarné vložky se jí daří zapouštět do příběhu, propracovaná kompozice v podstatě nikdy nepůsobí nakašírovaně a naopak neustále vzbuzuje obdiv nad tím, jak mistrně dokáže autorka vytahovat z reálií detaily a konstruovat na nich své imaginace. V jednotlivostech je Julie Taymor nepřekonatelná, dobře se jí daří zachytit změny na poli dobové módy, ve svých obrazech reflektuje jak okolní prostředí (proměny společenských nálad), tak i duševní stav hrdinů (viz chytře pojatá halucinogenní pasáž). Jenže neustále tím připomíná, jak úžasné divadlo jsme mohli sledovat a jak málo nám bylo po odtržení lístku předloženo. O promarněném potenciálu přesvědčuje sama a neustále.

Tápe právě v hudebních číslech, jež přitom z počátku vždy důvtipně využívají okolního prostředí – nepřirozeně rozhýbávají americké fotbalisty, bubnující popeláře, zpívající bufeťáky nebo bowlingové hráče. Snaha nacházet muzikálnost v naprosto obyčejných věcech je chvályhodná, nikdy se jí však nepodaří naplno prodat. Zůstane u poskakování, nevzrušivého statování, naopak regulérní taneční výstup, jenž by scénu rozhýbal, filmu strašlivě chybí (vrací mě to k prvnímu odstavci – v traileru v podstatě uvidíte jediné kinetické výjevy z celého filmu). Across the Universe kvůli tomu tragicky schází dynamika, takže jen pomalu ubíhá před očima, spíš jako sterilní rekapitulace beatlesácké tvorby než svébytná hudební epopej. Jen dvakrát se podaří hudbu a cit pro kompozici spojit v nezapomenutelný celek – jednak při nápadité náborové scéně, zadruhé pak během hypnotického ošetřování s cameem Salmy Hayek (která mimochodem pořád vypadá jako bohyně).

Máloco mi připadá tak smutné, jako když vás sympaťák na pláži vyzve k tomu, abyste v následujících dvou hodinách sledovali jeho příběh (převážně milostný) a on vás nakonec nechá úplně chladným. Protáhne se okolo citových center, těch samých, které rozcupovalo Moulin Rouge, uhranulo Once a které jakž takž zaujalo i těch pitomých 10 důvodů proč tě nenávidím nebo buranské Superbad (!), a nic v nich nezanechá. Pořád se sice zpívá o lásce, nabízí i vzletné finále, které by chtělo vytlačit slzičku, pod vlivem rozmláceného příběhu a sporné chemie mezi herci však vyzní naprázdno. V té chvíli se člověk musí ptát, proč musel sakra sledovat naprosto nepodstatné vztahové trable variací na Jimího Hendrixe a Janis Joplin, když pro hlavní linku nemají žádný význam a nenesou ani víc než klišé o hádce a následném usmíření v showbyznysu (a samozřejmě prostor pro pár dalších písniček). Ptá se, proč si Julie Taymor zničehonic odskočí k usměvavé Asiatce, nadhodí její trable se sexualitou, v polovině filmu se k nim ještě krátce vrátí, pak je ale nechá bez výsledku ležet kdesi v koutě – a oprávněně, protože pro vývoj filmu mají pramalý smysl. Proč si takhle rozvrátit už tak prostou zápletku? Proč do ní vkládat třebas exhibici Bona Voxe, u které se člověk přesune z dráma na koncert U2? Proč?

Prostě proto. Across the Universe se na ploše sto třiceti minut nepříjemně rozkližuje, čímž trpí hlavně nosná love story. Jsou to paradoxy: i já se kabonil, když kolega imf napsal tento článek o požíračném producentovi Joe Rothovi, jenž chtěl Across the Universe zkrátit o třicet minut. I já nadával, i já Rotha málem proklel. Teď bych na jeho místě ovšem udělal přesně to samé a ještě se cítil jako záchrance jedné výjimečné vize, která se nakonec rozpadla (aneb nesuď, když nemáš dost informací, že áno). Jenže nestříhalo se a Across the Universe se zjevuje jen jako průměrný muzikál, jenž může být bezhlavě chválen jen ve chvíli, kdy se člověk nechá obalamutit prověřeným hudebním stříbrem, výraznou výtvarnou patinou a tématem. Což o to, film je to pořád jedinečný. Pro patnáctileté puberťačky, které právě objevily ideály hippies a které by se rády nechaly sbalit mladým aktivistou s megafonem, to bude rovnou jeden z „formující zážitků“. My ostatní ale můžeme být docela zklamáni, protože Across the Universe nezáří ani na v rámci žánru, ani jako přestylizovaný update starých revolucí, bojůvek a vzpupných idejí. Upřímně řečeno, i v tomhle ohledu zůstává za předpoklady, protože nabízí jen mnohokrát viděné, navíc pouze ve vágních asociacích a povrchních náznacích.

Julie Taymor měla ambice nově nasvítit historii. A vstoupit do ní se svým výstředním muzikálem. Ani jedno se jí ale nepodařilo.

PS: Bonbónek na závěr. Hned několikrát během projekce jsem se sám sebe tázal, jestli titulky vytvářel idiot nebo pouhý diletant. Across the Universe je totiž vybaveno snad tím nejhorším překladem poslední dekády, v němž nejen že nesmyslně vyznívají jednotlivé písně, ale objevují se v ní i neskutečné prasárny při překladu konkrétních slov (zachytil jsem třeba „niple/cecík“ (správně „bradavka“) nebo „change the constitution“ přeloženo jako cosi „s konstitucí“ (správně „změnit ústavu“ či „změnit zřízení“)). Jelikož za daný průšvih zodpovídá slečna/paní Helena Čížková, nebudu jako pravý gentleman :-) šířit na její adresu další invektivy, vyzvu však každého, kdo si všimne nějakých nesrovnalostí, k odeslání stížnosti na ústředí Falconů. Zločinu je třeba bránit. Osobně bych zmíněnou osobu odsoudil jak k doživotnímu zákazu činnosti, tak i k dvěma rokům žaláře za hanobení rasy, národa, přesvědčení a česko-anglické jazykové sounáležitosti. A to nepodmíněně.

PPS: Ten trailer je ale fakt geniální! O to víc.