Každý ze čtenářů MZ už jistě viděl desítky filmů žánru road-movie.To také znamená, že pravidelně přistupuje na dopředu známá pravidla hry: postavy/postava (nezapomínejme na Příběh Alvina Straighta) se různými dopravními prostředky nebo pěšky přemisťují z bodu A do bodu B. Co a v jakém žánru se odehraje mezitím, je na vůli tvůrců. Ti také určují, jak zásadní ranec problémů si postavy vezou s sebou a nakolik se průběhu cesty změní. Zásadní premisa road-movies totiž říká, že "cesta je cíl" a tenhle žánr se kvůli krásám kterékoliv vlasti netočí. Tomas a Kaisa toho mají naloženo docela hodně. Režisér Hans Petter Moland (Utopie-Nejvíc lidí žije v Číně) je drsný Seveřan a vědom si toho, že z téhle části světa nikdo neočekává žádné povrchní cukrbliky, své postavy nešetří. Od prvního zádrhelu na trase - jsou sice docela obyčejné, zato jich bude hodně - máte dojem, že se své dva souputníky rozhodl oloupat jako cibuli a zjistit, co je uvnitř. Slupky a obaly jsou totiž lecky krásné (nebo odpudivé), ale to podstatné vězí uvnitř. Moland tedy zásadně hladí proti srsti a neváhá Tomase a Kaisu znemožnit, zbavit je sebeúcty, ba je v našich očích ponížit. Obě hlavní postavy plus losera Clivea napsal tak, aby jejich hemžení vypadalo jako hra na "kdo je tady ten špatný," aby se nakonec ukázalo, že jde o pouhé pomocné konstrukty a má-li být postava opravdu živá, musí být zároveň jaksi nezařaditelná.

O Aberdeenu se občas píše v tom smyslu, že jeho zápletka je dost vykonstruovaná a film se v určitém momentě jakoby zalekne, jak moc se do postav kousne. Následkem toho ucukne a na povrch začne vytékat přeslazený sentiment. Připouštím, že poněkud stylizovaná hybná situace "matka umírá a proto musíme ke smrtelné posteli přitáhnout i jejího bývalého manžela-ochlastu" trochu kulhá. Chápu ji však jako předem dané žánrové omezení, kdy jako diváci víme, že postavy tak říkajíc vyjíždí kvůli tomu, aby se jim něco stalo. Není to typ příběhu, kdy se nějak začne, něco se stane a postavy se s tím až do konce filmu rvou. Naopak to chápu tak, že notorický ochlasta Tomas (bratr v triku Nicolase Cage z Leaving Las Vegas), který může za většinu problémů, k nimž na trase dojde, je skvěle napsaná postava. Jako slušný taťka od rodiny by s dcerou vedl decentní hovory, kochali by se krajinou, přesun z A do B by byl bez zádrhelů a vlastně by nebylo o co hrát. Takhle netušíme, do jaké situace nás jeho absťáky za chvíli dovedou. A že má relativně vzdělaná Kaisa rovným dílem slabost pro kokain a partnery v podobě různých socek? I takhle to život někdy namixuje. Podstatné je, že to funguje a zjištění o tom, že kabát je mnohdy bližší košile, má ve vývoji postav své opodstatnění. A na nás zase svůj dopad. Na csfd se jeden z diváků vyznává: "Musím říci, že po skončení filmu jsem asi na dvě hodiny zcela přestal pít." Pravda, není to mnoho, ale každé začátky jsou skromné. Inu, každý máme nějaký ten svůj Aberdeen. Tak nasedat!

P.S. Lena Heady je oproti 300: Bitva u Thermopyl úplně k nepoznání.