Neuchopitelný, ale přitom plný prostor, zvaný láska, získal v posledních letech punc něčeho, čemu by se měl člověk smát. Alespoň tak to prezentují romantické komedie, kde se kolem vztahu dvou lidí staví premisa, která slouží jako můstek k obskurním legráckám a taškařicím. Končí to samozřejmě tak, že vám sílu lásky autoři připomenou (typicky dobíháním na letiště v Lásce nebeské, ale i posledním díle Přátel), jenže – celé je to nejdřív tak podivně zneváženo, jako by to prostě vždycky musela být ohromná legrace a u každého páru přece platilo, že než si oba uvědomí pravé hodnoty, musí zažít spoustu trapasů v práci, potkat čtyři bývalé partnery a vtipně si zlomit podpatek (ženy), popř. se opít a spadnout z barové stoličky (muži i ženy).

A Moment to Remember (AMtR) je úplně jiná káva. Na legračním setkání prostě a jednoduše staví romantiku jako blázen a s tou snahou neskončí, dokud se nespustí závěrečné titulky. Není to ale rank Rosamundy Pilcher, která potřebuje ke spojení dvou lidí zápletku plnou lstí. AMtR je čistota sama a při své romantičnosti zvládá být i naprosto nefilmově racionální. Celý film chce být pouze a jen tou velkou táhlou romancí (co víc může být mezi dvěma lidmi?) a za jiných podmínek by k němu padlo lepší označení jedno velké táhlé klišé, jenže… teď to jednoduše nejde. Ústřední dvojice podává tak přesvědčivé a prožité výkony a John H. Lee je z režijní stoličky tak mohutně podporuje a fandí jim, že to o mnoho přesahuje laťku pro termín „běžná romance“ a AMtR pak všechna klišé překonává jedním dlouhým mílovým skokem. Navíc, když z filmu stříkají emoce na všechny strany, příběhové berličky nejsou klišé, ale opravdové prostředky.

Vyjádřit v čem a proč je AMtR dobrý film, slovy asi nijak jednoduše nejde. Je to natolik osobní snímek, že k plnému pochopení je třeba ho prožít. Skoro celá poslední hodina je založena pouze na řeči těla a pohledech (tj. oba vědí, aniž by cokoliv zaznělo), zatímco v posledních dvaceti minutách konečně přichází na řadu slova a jejich další obrovský význam pro celý vztah. Filmově aranžovaná setkání, lehce neuvěřitelné situace, i klopýtnutí navzdory reálnému uvažování, to všechno je ubito proudem nekompromisně bublajících a tvoří jen jakýsi nepodstatný korpus kolem vřícího kotle, kam padá jedno zamilované gesto za druhým.

Zatímco Tykwerův Parfém je skutečně možné cítit, AMtR je možné i žít. Pro každého (i domnělého) romantika se srdcem na pravém místě platí, že pocitovější film aby pohledal. Pokud mu samozřejmě nevadí, že zhruba po půl hodině ví, jak to všechno dopadne. Mimochodem, k filmu se rozhodně vyplatí přistupovat v blahé nevědomosti o ději.

Na závěr ještě jedna připomínka: vřele doporučuji sehnat si běžnou, nikoliv režisérskou verzi filmu. Ta kratší skutečně téměř nenechá vydechnout a pomalu každé gesto v ní má svůj pevný smysl. Režisérská lehce rozmělňuje napětí i věci, které jsou opravdu podstatné.