Nežijeme v lehké době. Toto rčení pravděpodobně provází lidstvo odnepaměti, protože každá doba přinášela lidem mimo jiné také nevýslovné hoře. Lidské dějiny jsou bohužel dějinami válek, jejichž ničivé dopady na civilní obyvatelstvo se do učebnic dějepisu často promítly jen velmi okrajově. Jako by se jednalo o něco přirozeného, co ani nestojí za zmínku. Jakési „vedlejší škody“ (anglicky Collateral Damage, hebrejsky Nezek Agavi, v řeči izraelských zpravodajců zkráceně NAZA). Jenže dnešní doba je v něčem přece jenom podstatně jiná. Dokážeme totiž nejen pojmenovat a definovat zlo, kterého se lidé dopouštějí, ale také je trestat. A to i na mezinárodní úrovni. Od roku 1945 totiž zná mezinárodní společenství právní nástroje na potírání těch nejhorších válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

Cesta k tomuto stavu však byla dlouhá a složitá. Každý posun k lepšímu byl reakcí na krutosti, jichž se lidé a celé národy navzájem dopouštěli. Teprve hrůzy první a druhé světové války vedly k výraznému posílení mezinárodní ochrany civilního obyvatelstva, a to do takové míry, že některé činy namířené proti obyčejným lidem byly prohlášeny za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Ovšem jak ukázal čas, lidstvo se nepoučilo. Svědčí o tom jak jednotlivé válečné a trestní tribunály zřízené ad hoc pro jednotlivé novodobé konflikty (bývalá Jugoslávie, Rwanda), tak i zřízení stálého Mezinárodního trestního soudu v roce 2002. A byl to právě tento soud, jenž dne 21. listopadu 2024 vydal zatykač na dva vysoké izraelské představitele, premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého izraelského ministra obrany Jo‘ava Gallanta pro podezření ze spáchání válečných zločinů, včetně využívání hladovění jako metody vedení války a úmyslného vedení útoků proti civilnímu obyvatelstvu, a zločinů proti lidskosti, včetně vražd, perzekuce a dalších nelidských činů. 

Snad mi prominete tento dlouhý úvod, nicméně potřeboval jsem nastínit, jak situaci v Gaze posuzuje mezinárodní právo veřejné. Válka v Gaze totiž není pomyslným bojem dobra a zla. Nejde ani o konflikt, kde jedna strana používá zakázané způsoby vedení boje, zatímco ta druhá se jen brání. Jde o hluboce zakořeněný historický svár, v němž obě strany používají způsoby, které překračují hranice všeho myslitelného. A izraelští dokumentaristé Yuval Abraham a Rachel Szor se rozhodli na tuto skutečnost poukázat ve svém druhém celovečerním snímku se všeříkajícím názvem Naza. Už jejich debut z roku 2024 Žádná jiná země se nesl v podobném duchu: zachycoval násilí při vysídlování palestinských vesnic na Západním břehu Jordánu. A tentokrát se objektivy jejich kamer otočily směrem k Pásmu Gazy.

K tomu, aby Abraham a Szor přiblížili divákům hrůzy, k nimž v Gaze dochází, nepotřebují záběry přímo z místa dění. Nečekejte proto srdceryvné scény plné rozstřílených budov a mrtvých těl. Autoři nabízejí – až na pár výjimek – zcela jiný úhel pohledu, a to prostřednictvím rozhovorů s několika izraelskými zpravodajci, kteří v posledních třech letech měli co do činění s tím, jak představitelé izraelského státu rozhodli o „konečném řešení“ otázky palestinského hnutí Hamás. A bude vám z toho úzko. Rozhovory vznikaly za přísného utajení identity jednotlivých respondentů. Byly natáčeny na střechách domů v nočním Tel Avivu tak, aby kamera zabírala pouze temné siluety jednotlivých aktérů proti osvětlenému městu v pozadí. Víc nic. Maximálně pár archivních záběrů, které buď dokreslují, jak Izrael systematicky získával informace o dění v Pásmu Gazy, nebo které dokládají kontrast mezi jednotlivými proklamacemi Benjamina Netanjahua a jeho skutečným chováním. 

Přesto – nebo spíš právě proto – vyniknou ve snímku těžko uvěřitelná bezohlednost a chladnokrevná rutina, s jakou izraelská armáda postupuje při „speciální vojenské operaci“ vedené proti palestinskému hnutí Hamás. Bez jakéhokoli ohledu na titulní „vedlejší škody“. Touto jednoduchou formou autoři zprostředkovávají nejen přímá svědectví o dění v Pásmu Gazy, ale také vykreslují bezvýchodný střet lidských práv a základních svobod s vojenskou mašinérií. Bude vás z toho mrazit, bude vás z toho jímat hrůza, budete se zdráhat uvěřit tomu, co uslyšíte. Naprostá banalita zla vás zbaví iluzí o jednoznačném rozdělení na dobro a zlo. Nejlépe to ilustruje výpověď jednoho operativce, v níž vzpomíná na svou návštěvu Osvětimi s tím, že nemohl uvěřit, jak bezcitně a lhostejně si nacisté počínali při systematickém vyhlazování Židů. A dodává, že teď už to chápe, protože i on jde po práci s kamarády na pivo, přestože se během dne podílel na likvidaci několika desítek civilistů.

Chápu, že jde o velmi citlivou otázku, na kterou má každý svůj názor. Naza se ovšem zabývá tím, zda je možné ospravedlnit páchání zla jiným spáchaným zlem. Kolik pogromů na židovské obyvatelstvo v průběhu evropských dějin ospravedlní současný postup izraelské armády vůči Palestincům? Jsou pohnuté dějiny židovského národa důvodem, proč může on sám používat násilí vůči jiné skupině obyvatel? Snímek sice ponechává odpovědi na tyto otázky nevyslovené, předložená svědectví přesto vedou k jednoznačným závěrům, když volají po zachování lidskosti i ve vypjatých situacích. K čemuž ovšem nedochází. Naopak.

MZ Live #291 mimo jiné i o dokumentu Naza

Druhý dokument Abrahama a Szor ve vás vyvolá hluboký smutek, skepsi a beznaděj. Právní definice válečných zločinů neposkytují žádnou obecnou možnost ospravedlnit takové jednání jeho údajnými příčinami. Bez ohledu na okolnosti totiž nelze válečné zločiny omlouvat odkazem na předchozí křivdy. Nežijeme v době starozákonné zásady „oko za oko, zub za zub“. Autoři snímku neospravedlňují události ze 7. října 2023. Ostatně během natáčení se několikrát nad Tel Avivem rozezněly sirény oznamující blížící se raketový nebo dronový útok. V kontextu následného systematického zabíjení Palestinců však podle autorů není podstatné, jakých zločinů a krutostí se dopustili ozbrojenci Hamásu a dalších palestinských militantních skupin 7. října 2023: tyto činy nemohou ospravedlnit zločiny páchané na palestinském obyvatelstvu.

Přehrajte si trailer U dokumentárních snímků pojednávajících o tak těžkých tématech, jako jsou mezinárodní zločiny, je těžké hodnotit formu bez současného posuzování obsahu, respektive předmětu žurnalistického zájmu. Můžete namítat, že Naza nedává prostor „druhé straně“, že celý dokument je jednostranně zaměřený, že používá kapciózní metody interpretace atd. Jenže jeho smyslem a účelem je ukázat, že páchání zla nepřestane být zlem, ať už je jakkoli motivováno či ospravedlňováno. Kdokoli může ztratit svou lidskost. A Naza vám ukáže, co a jakým způsobem se děje v současné době jen několik desítek kilometrů od oblíbených středomořských letovisek, kam jezdíme trávit dovolenou. A bude vás z toho mrazit.