Všichni víme, že s kariérou režiséra Joela Schumachera to bylo vždycky jako na houpačce. Když dostal hodně peněz, točil bohužel srandovní bizáry, co lidem nedělali moc radost. Když měl ovšem na stole skvělý scénář a málo peněz, dokázal ze sebe vytřískat špičkové žánrovky, na něž vzpomíná divák dodnes. Nejvíce se v tomto případě samozřejmě mluví o kultovním Volném pádu a komorní Telefonní budce, do tohoto výčtu ovšem dle mé maličkosti patří ještě jeden jeho špičkový kus, na který se neprávem zapomíná – 8 MM s Nicolasem Cagem. Snímek, jenž je nejen prvotřídní filmovou depkou, jež v divákovi vyvolá několik protichůdných emocí, ale bez debat patří mezi nejtemnější kousky devadesátých let, co se člověku poctivě vryjí do paměti.

Což vlastně není takovým překvapením, když scénář vychází z pera Andrewa Kevina Walkera, autora další slavné temné kriminálky Sedm. Pátrání Nicolase Cage po zavražděné dívce sice za legendou žánru samozřejmě v mnohém ztrácí a nemůže se pochlubit tak hezky propletenou a komplexní detektivní zápletkou, co se ponuré atmosféry a porcí nepěkných emocí týče, ale za svým kolegou příliš nezaostává. Síla 8 MM nespočívá v tom, že by chtěl film nahlédnutím do natáčení snuffu a toho nejextrémnějšího a nelegálního porna šokovat. Schumacher s Walkerem však výtečně používají porno kulisy jako prostředek k výletu do nejtemnějších lidských stránek a k odhalování zla i naprosté odpornosti.

Čím víc se postava vyšetřovatele ponořuje do nitra špinavého pornoprůmyslu, tím víc v něm (a hlavně také v divákovi) roste pocit absolutního znechucení, deprese a beznaděje. Schumacher pak ví, jak s těmito atributy správně pracovat a přikládá do kotle drsnou a syrovou atmosférou, díky níž se budete propadat do stejné depky, jako hlavní hrdina. Snímek navíc v tomto ohledu neskutečně graduje, a když už si myslíte, že už jste dostali všechny nekompromisní rány, tvůrci vám do minuty uštědří ještě další, a ještě mnohem silnější.

Tvůrci si navíc skvěle hrají s pocitem satisfakce. Jen u málo filmů jsem měl tak intenzivní chuť, aby záporáci dostali to, co si po právu zaslouží. Ostatně scéna, v níž hlavní hrdina žádá matku zavražděné o povolení zabíjet, patří k nejintenzivnějším pasážím snímku. Jenže pocit zadostiučinění se i přesto plně nedostaví. Hranice, kterou musí detektiv kvůli tomu překročit, je totiž až příliš velká a emočně devastující. Režisér navíc právě v těchto momentech dokazuje, v čem vždy tkvěla jeho velká devíza – v totálním psychologickém rozebrání ústředního hrdiny, jemuž se dokázal dostat absolutně pod kůži.

V tom mu samozřejmě pomáhal tentokrát na své poměry dosti utlumený Cage, zapomínat by se nemělo ani na vedlejší role. Máme tu začínajícího a už tehdy výrazného Joaquina Phoenixe, výborný Peter Stormare pak asi nikdy neměl odpornější roli a společně s neméně slizkým Jamesem Gandolfinim dokázal efektně vystihnout odpudivé zákulisí „porno undergroundu“. Nesmíme také zapomenout, že Schumacher si ve bezútěšné pouti lidským bahnem pomáhá také proprietami z klasické noir školy a do zmiňovaného prostředí a žánru temné kriminálky je kombinuje více než bravurně.

8 MM je zkrátka snímkem, který je extrémně depresivní, intenzivní, zlý, nekompromisní, drsný a skličující. Zároveň ovšem dokáže skvěle pracovat s motivy banality zla či toho, kam je člověk při touze po spravedlnosti schopen zajít. A dělá to vysilující formou emocionální horské dráhy, do níž když správně usednete, tak už vás ani na vteřinu nepustí. Zmiňovaný Volný pád či Telefonní budka jsou možná řemeslně a režijně ještě o něco sevřenější, z hlediska ždímání depky a beznaděje by se ale na 8 MM rozhodně nemělo zapomínat. Mezi drsnými kriminálkami má tento kousek už léta své jasné a nezastupitelné místo.