Akční filmy v sedmdesátých letech byly ve znamení drsňáků jako Clint Eastwood nebo Charles Bronson. Hlavní hrdina zkrátka vzal brokovnici a všechno okolo vystřílel. Jednoduché a dobře fungující. V osmdesátých letech samozřejmě tenhle model přetrval, ale vedle něj začaly vznikat i filmy, kde byl hlavní hrdina sympaťák, který umí stejně dobře střílet jako hláškovat. Málomluvní drsňáci zkrátka pomalu vymizeli.

Tvůrci filmu 48 hodin možná v době svého uvedení vůbec netušili, co bude jejich dílko znamenat pro budoucnost akčního a detektivního žánru, ale dnes symbolizuje konec jedné filmové éry a začátek druhé. Nick Nolte tu je za klasického profesionálního drsňáka, ke kterému by si Harry Callahan mohl chodit pro rady, jak být cool. Nepřemýšlí, když má do padoucha našít celý zásobník a nedělá mu problém vymlátit přiznání z podezřelého. Na druhou stranu v postavě Reggieho Hammonda už jsou vidět sympatičtější osmdesátá léta, kde se všechno bralo s nadhledem. Walter Hill tehdy nejspíš nevěděl že točí vlastně vůbec první buddy movie, tedy styl, který k dokonalosti přivedl Shane Black ve Smrtonosných zbraních a Posledním skautovi, ale nejspíš ani neměl tušení, že jeho 48 hodin bude do jisté míry symbolizovat právě změnu, která tehdy akční žánr čekala.

Během následujících let vzniklo spoustu podobných filmů a určitě i mnoho lepších, ale dvojice Nick Nolte a Eddie Murphy byla zkrátka první a do jisté míry i určující. Drsňák a hláškař jsou zkrátka symbolem akčních osmdesátých a vlastně i devadesátých let a i když Mel Gibson a Danny Glover byli možná sehranější a Bruce Willis s Damonem Wayansem více styloví, drsný policajt a ukecaný mukl byli zkrátka první, což jim nikdo neodpáře. 48 hodin sice nemá takové tempo jako žánroví následovníci, ale pod slupkou dobře natočené akce s příchutí sedmdesátých let a hlášek se zvukem let osmdesátých je zkrátka vidět šablona, která dokonale funguje i dnes. Po šestadvaceti letech nejspíš 48 hodin není taková bomba jako tehdy, ale pro žánr je možná důležitější než její podstatně slavnější – proč to neříct – kopie. A za to si zlaté razítko VIM bezpochyby zaslouží.