Raye Bradburyho většinou známe jako autora celé řady dnes již klasických sci-fi románů (kdo nečetl nic z Marťanské kroniky, asi nechodil na základku) a fantaskních povídek, které dodnes i v Čechách vycházejí v nejrůznějších souborech a kompilacích. On sám se však za výhradního autora sci-fi nepovažuje. Méně známá je jeho realistická próza a eseje o umění, literatuře a kultuře. Každému začínajícímu psavci - a že jich tu na MZ je čím dál víc - doporučuji třeba čtivou sbírku esejů o předpokladech tvorby a metodě "fantazie bez hranic" Zen a umění psát. O zenu se sice nedozvíte nic, ale kniha by vás minimálně mohla nakopnout do těch správných míst. Navzdory nemalé vážnosti se film Bradburyho dílu spíše vyhýbal, stejně jako celé řadě neméně renomovaných autorů, kteří v 50.- 80. letech vyhrávali jednu Nebulu za druhou. Vlastně se ani není co divit. Těžiště Bradbury tvorby spočívá v povídkách, již napsal dobře přes 2 tisíce. Často jen několikastránkové útvary se však na film "neroztahují" právě snadno. Bradbury si také většinou nepotrpěl na vypilované pointy, jako spíše tesknou atmosféru. Pokud mu nijak zvlášť nepřála zlatá léta sci-fi, v následujících dekádách, kdy na scénu vystoupili autoři jako P.K. Dick nebo William Gibson, už neměl šanci.

Truffautova filmová adaptace Bradburyho druhého románu 451° Fahrenheita (1953), kterou francouzský bard natočil v roce 1966, je bezpochyby dítětem své doby. Pokud by snad někdo od filmu o společnosti, kde jsou za největší zlo považovány knihy, a proto je brigády speciálně vyškolených paličů hledají a pálí, požadoval atributy Minority Report, byl by na špatné adrese. Těch pár triků je dnes spíše legračních a Truffaut si s konstruováním fiktivního světa moc práce nedal. A na film asi ani neměl moc peněz. Tady spojil páté s devátým, onde druhé se třetím - a helemese, máme tu novou realitu! V tomto smyslu to vypadá, jakoby se točilo především na místech, kde zrovna byli všichni "domorodci" v práci a tak nezacláněli. Pokud se přece jen někdo promenáduje před kamerou, vypadá jakoby svůj kostým poskytl z vlastních zdrojů. Režisér také nedává příliš prostoru k tomu, co nazýváme herecké koncerty. Konec konců ani myšlenka utopické společnosti, která má strach z vášní, jež může četba rozpoutat, není na první pohled nijak světoborná. Ale na druhý pohled vám možná něco začne docházet. Třeba že civilizace, která si nepředává nastřádané vědění, dříve nebo později skončí jako v Orwellově 1984 nebo Huxleyho Konci civilizace. Vždycky se totiž objeví jedinci, kteří do dunivě prázdých hlav nalijí co se jim zlíbí a a žádná pravda pro ně není dost překroucená. Truffaut na diváka nepodniká frontální útok s plnou polní, ale nechá ho sledovat scény dlouhých monologů a výjevy, kdy si není úplně jistý, jestli jsou tak mdlé záměrně nebo pouhým nedopatřením. Atmosféra však čím dál víc houstne a čím dál víc přibývá bizarních a nepříjemných vjemů. Až se v hlavním hrdinovi Montagovi něco překlikne a od té chvíle nemá stání. Ví, že minulost je pro uzavřená kapitola, respektive kapitola se stránkami, ve kterých nebylo co zaznamenávat, ale budoucnost si může napsat sám. Stojí ho to klid i zázemí, ale ten svobodný nádech mu nikdo nevezme. Bradbury tu hned na začátku své kariéry vzdal hold tomu, čemu vlastně zasvětil celý svůj život - hledání správného výrazu, síle slova a moci myšlenky.Truffaut mu naslouchal dobře, a i když je film oproti knize v mnohém jiný, vystihl řečí filmových kódů tu samou podstatu.

P.S. Prostě až si někdy na WC budete číst magazín Spy nebo Blesk, uvědomte si, že svíráte velké bohatství a nebezpečnou zbraň :)