Parta studentíků obírá nejvyhlášenější kasina o stovky tisíc dolarů, aniž by přitom vrtala díry do trezorové ocele? Možná to zní jako nuda, ale kluci a holky z elitního kroužku profesora Rosy umějí počítat. Dokonce tak dobře, že by vám daňové přiznání protáhli kalkulačkou tam i nazpátek, než byste stihli vypít třetinku točené kofoly. I Ben Campbell je chodící stroj na čísla, kterému bůh do hlavy nadělil malou, velkou i největší násobilku. Holčičí známosti přesto může počítat na prstech, stejně jako mince v kapse. Rád by místo integrálů počítal skalpely na operačním sále, ale k vystudování Harvardu mu chybí jedna podstatná věc - tři sta tisíc dolarů. A protože studentské úvěry jsou cesta do pekla, může Ben jenom poděkovat, že jednoho dne zabloudí ke karetnímu stolu, u něhož rozdává Kevin Spacey. Vypadá to na partii plnou es, ale nenechte se mýlit, i tady úřaduje rohatej. I když pokud disponujete byť jen desetinou Benovy inteligence, pravděpodobně vám došlo, že na vás čeká další pohádka o pýše, která předchází pád a teď jen čekáte, v čem je ultimátní háček.

Vůbec v ničem! To je snad jediný a bohužel zásadní problém Oko bere. Totiž že vám nic nedá. Tedy kromě nažehleného looku Jima Sturgesse, několika žetonových koláží a vcelku nepřesvědčivého hrůzopána Kevina Spaceyho. Ten sice zvládá úlisné pohledy, ale záporáci mu obecně příliš nejdou a spíš plýtvají slovy než činy. Plán profesora Rosy je svým způsobem geniální. Jeho nejlepší studenti se naučí "počítat" karty, což je v podstatě legální způsob hry, při kterém si je hráč plně vědom svých statistických šancí. Co není úplně fér je, když aktuální stav sdělí dalšímu "stolovníkovi" a ten pak ve správný čas vsadí tu správnou sumu. S trochou štěstí můžete kasino obrat o velké peníze, zatímco naštvaný šéf ostrahy (Laurence Fishburne) skřípe zubama a hledá dorozumívací znamení a někoho, kdo by po rozcvičce, která začíná s okovanou pěstí na žebrech, konečně promluvil.

Což se ve finále samozřejmě stane a bude to další z "já to říkal" okamžiků, jež vás budou pronásledovat celým filmem. Ať už jde o to, jak Ben sbalí svou femme fatale, o jeho prostý původ nebo skryté důvody pod skelným pohledem Kevina Spaceyho. Všechno je snad až příliš jasné, jako by soupeři hráli s předem odhalenými kartami. Dokud se neřeší sociální a morální témata a Ben si užívá výcviku a následného zúročení svých schopností, je všechno v pořádku. Luketic míchá hezké obrázky a i když je k divákovi poměrně nepřátelský a víc než samotný princip počítání, vysvětluje systém dorozumívání na základě čísel a slov, snímek se drží své dynamiky a lehké retro stylizace. Všichni vypadají jako by vypadli ze sedmdesátých let (i když se film evidentně odehrává nejpozději v letech devadesátých a Fishburneovi hrozí, že ho nahradí automatické systémy sledování hráčů, o kterých se tak živě spekuluje ve třetích Dannyho parťácích), nikdo nemluví sprostě, nepoužívá iPod a dokonce i soundtrack má notně prošlé datum spotřeby. Což rozhodně není na škodu, písničky totiž nestárnou. Narozdíl od scenáristických berliček.

Propagační materiály se snaží podsouvat filmu image studentských Dannyho parťáků. Realita je zcela odlišná a hodně mi připomněla podobný studentský snímek Zahřívací kolo, ve kterém James McAvoy dobývá dívčí srdce a titul krále vědomostních soutěží v režii Toma Vaughana, který má na svědomí nedávný Mejdan v Las Vegas. Robert Luketic měl oproti Vaughanovi jistotu vyššího rozpočtu a atraktivnější zápletky, sice ukotvené v realitě - vysokoškolští studenti si do Vegas jezdí přivydělávat vcelku běžně - ale notně přikrášlené. Nikdo asi nečekal, že uvidí Sturgesse vyhazovat do vzduchu sejfy a utíkat z místa činu na provazovém žebříku visícím z helikoptéry, ale Luketicovi se zoufale nedaří diváka vtáhnout do hry. Na rozehrání dramatického oblouku nemá dost zkušeností a najednou neví, co si má s herci počít. Dokonce i zkušený Spacey příliš těsnou škatulku nepřekročí a zmůže se na pouhé přicmrndávání, ostatní pak nemají ve scénáři kam sahat a kvůli jejich plochosti ztrácí na věrohodnosti i přerod hlavního hrdiny. Sturgess může být sympaťák každým coulem, ale i na Black Jack potřebujete někoho, kdo vám bude rozdávat. A bez dobrých karet prohraje i nejlepší hráč.

Luketic tak přikládá pod kotlem jen ve chvílích, kdy je mu dovoleno brát podprůměrný scénář na lehkou notu a dovolit hrdinům distanc v podobě humoru. Ten zajišťuje především svižný Asiat Aaron Yoo (už v Disturbii jsem věděl, že z něj něco bude), ale i jeho tajtrlíkování je postupně vytlačeno na okraj vážností situace. A právě tam snímek svou partii prohrává. Více laškování, méně povinností a mohla to být vcelku uvolněná gamblerská legrace. Takhle zůstává jen otisk nevyužité šance, který během několika dnů vyblednul natolik, že jsem si pro jména hrdinů musel odskočit na IMDb. A to nikdy není dobrá vizitka. Pokud se přesto rozhodnete s hollywoodskými výtečníky zasednout ke stolu, vězte, že vaše šance jsou přesně fifty-fifty... buď usnete a definitivně tak prohrajete dvě hodinky vašeho času nebo zůstanete plus mínus na svém. Být vámi, raději se přesunu k jinému stolu. V nějakém tom multiplexu, kde to dneska bliká skoro jak ve skutečném Vegas, jich jistě budete mít na výběr dostatek.