I když spousta filmů z posledních řekněme čtyř let, o kterých hodláme v rubrice VIM do budoucna psát, musí ještě do této hodnosti dospět, jsou výjimky, které si to zaslouží prakticky hned. Vrchol režijní tvorby chlapíka, který si říká Alejandro González Iñárritu je přesně tím případem. I po pátém zhlédnutí, které jsem absolvoval zhruba před čtrnácti dny, se utvrzuji ve vyspělosti a geniálnosti filmové látky, která má veškerý potenciál poslat vás do hospody na pořádně velkého panáka a pokud možno hned několikrát.

Iñárritu láme svůj příběh do zprvu nepřehledné, posléze však účelové mozaiky, v níž má všechno svůj pevný řád. Jistě, můžete stokrát namítat, že to byla jen taková finta na diváka, aby se neřeklo, že příběhy plynou jen tak po sobě a nebýt této lehké dezorientace, vlastně by film nic zvláštního neměl. A asi vás už nepřesvědčím o opaku. I tak mám ale na srdci sdělení, jak skvěle jsou právě díky tomu v mých očích vygradovány všechny celky, jak skvěle je rozdistribuováno napětí, jak perfektní mi přijde celkové vyznění. Neberu to jako samoúčelně nastrojenou fasádu. Chyběl by mi ten pravý požitek po tom, co vyjdu z kina a přemítám, jestli jsem na něco nezapomněl. Mrzelo by mě sledovat další drama z řady, o němž vím, jak dopadne, přičemž tady nevím, co bude za vteřinu. Iñárritu dávkuje svou vitamínovou bombu pečlivě, s rozmyslem a i pomocí nijak překvapivé scenáristické šablony (byla-li by řazena chronologicky) mě nechává díky zpřeházení časových rovin zemřít v extatické agonii. Nemám mu co vyčítat.

I když je Iñárritu chlapák schopný, bez herců by samozřejmě přišla jeho práce vniveč. Právě u 21 gramů se projevuje, jak moc film stojí právě na nich a kdyby režie byla sebelepší, bez těch figurek, které se do svých rolí musely naprosto ochotně položit se vším, co mají, by to byla jen statická uzívání se hodná podívaná s pozoruhodným konceptem. Vše je ale na svém místě: Další parádní kreace Benicia Del Tora, zpocená-ale-pořád-sexy Naomi Watts na pokraji nervového zhroucení, životní výkon Seana Penna. Téměř nevypjatější trojúhelník, co znám - v příběhu o nalezení pravých životních hodnot, síle osudu, náhody i nezlomnosti víry. Natočený nervózním digitálem (bude to znít jako klišé, ale vždycky mám chuť Del Torovi říct na obrazovku, že ho chci za svého kámoše, taťku i životního guru současně ;) s dechberoucí hudbou a tolika filozofickými rovinami, že kromě odpovědi na věčný paradox všeobecné oblíbenosti jahodového pudinku v něm najdete snad cokoliv.

21 gramů vás nevodí za ručičku. Nechají vás pořádně topit a když už si myslíte, jak dokonale vám to všechno zapadlo a jste ochotni přijmout cokoliv, přijde nepřeberná všehochuť emocí, zatlačí vás do rohu a nechá přemítat o vaší bídné existenci. Naplňujete svých 21 gramů pečlivě? Protože každý den může být váš poslední… Pecka nad pecky, o které si budou povídat ještě vaši děti.