Andrijivka. Malá vesnice o několika málo staveních. Taková, jakých je celá Evropa doslova plná. A Ukrajina zvlášť. Protíná ji jedna jediná silnice s domy nalevo a napravo. Jinak všude kolem leží úrodná zemědělská půda přerušená pouze úzkým pásem lesa. Skoro remízkem, dalo by se říct. Je to taková spleť mlází a letitých stromků poskytující úkryt polní zvěři. Tedy byla. Až do roku 2022. Ten rok se totiž změnilo mnohé. Vesnice jako taková přestala doslova existovat a změnila se v důležitý strategický bod, protože nedaleko ní se nachází křižovatka nezbytná pro zajištění obrany Bachmutu. Bod, o který Rusové a Ukrajinci budou svádět urputné boje. Zapomeňte na zaprášenou historii zákopových bojů za 1. světové války. Válečné šílenství má nové jméno. Andrijivka.

Popis okolí vesnice není samoúčelný. V krvavých dějinách lidského rodu hrají jako vždy hlavní roli detaily. Takové, které promění směšných 2000 metrů v nekonečně dlouhou cestu ke smrti. Schválně si zkuste spočítat, kolik vám zabere času ujít pouhopouhé dva kilometry. Něco kolem třiceti minut. Možná ani to ne. Nebo o polovinu méně, pokud poběžíte. A přesto se ty dva tisíce metrů staly symbolem toho, jak brutální, nelidská a nesmyslná válka na Ukrajině je. Dva kilometry, které si vyžádaly stovky lidských životů na obou stranách. Jenom proto, aby se celá fronta následně posunula o několik desítek kilometrů dál a na krvavou řež u Andrijivky se mohlo zapomenout. Nebýt Mstyslava Chernova a jeho reportáži psané na bitevním poli.

Ukrajinský režisér Mstyslav Chernov není u dokumentárního filmu žádný začátečník. Ostatně krom Pulitzerovy ceny a dalších stěžejních ocenění v oblasti žurnalistiky má na poličce rovněž Oscara za svůj předchozí snímek, 20 dnů v Mariupolu. V něm zdokumentoval válečné běsy v obléhaném městě z počátku Ruské agrese. A o rok později se společně se svým malým štábem vydal na frontu zaznamenat boje u Andrijivky. Právě tam totiž směřovala tehdy avizovaná ukrajinská protiofenziva. A vy se díky jeho snímku můžete podívat do míst, kde se bojovalo doslova o každý metr, aby Ukrajinci mohli na pár hodin vyvěsit vlajku na hromadě sutin, které ještě před rokem bývaly malou vesničkou v zapomenutém koutě Doněcké oblasti.

Zatímco v předchozím snímku kamery zaznamenávaly život civilistů ve zmučeném městě, 2000 metrů do Andrijivky vás naopak doslova vtáhne do bitevní vřavy. Celý film je totiž sestříhán ze záznamů, pořízených během několika málo dnů, kdy se štáb připojil k jedné z útočných ukrajinských brigád, jejímž cílem bylo vytlačit Rusy z tehdy strategicky významného bodu. Měl to být jeden ze symbolů Ukrajinské nezdolnosti a ukázka toho, jak lze Rusa zahnat na ústup. Jenže navzdory tomu, jak plány ukrajinské ofenzivy vypadaly na papíře, jediným hmatatelným výsledkem u Andrijivky byly stovky mrtvých. A tento dokument.

„Kde máte zbraně?“ ptá se velitel a tázavě hledí na štáb, který má stejnou výstroj jako ukrajinská armáda, akorát místo pušek mají kamery. Bylo mu sice řečeno, že se k nim připojí několik filmařů, aby zaznamenali dobytí Andrijivky, nicméně život ho naučil, že beze zbraně jste mrtvý muž. Tady se vás totiž nikdo na nic neptá. Setkání s velitelem představuje jeden z mnoha filmařsky podmanivých střípků, kterých štáb během útočných akcí posbírá desítky a jejichž postupné vrstvení na sebe vytvoří nezapomenutelný sled událostí. Krvavých, brutálních, nesmyslných, bizarních, ale i dojemně lidských a smutně pravdivých.

Záběry dokumentárních kamer jsou kombinovány se záběry kamer na přilbách jednotlivých vojáků, proložených mrazivými záběry dronů křižujících pole kolem Andrijivky a poskytující ukrajinskému velení alespoň hrubý přehled o bojišti. Pole všude kolem jsou přitom rozrytá stovkami kráterů po dělostřelecké palbě a dronových útocích, navíc hustě zaminovaná protipěchotními minami. Měsíční krajina sahající kam až oko dohlédne je přerušena pouze zmíněným pruhem lesa, do jehož houštin a kořenové spleti se soustředí veškeré válečné šílenství. Postup je možný pouze tudy a vždy jenom po několika málo metrech, kdy netušíte, jestli na vás náhodou nezaútočí Rusové zakopaní do hlubokých děr a zákopů. Krýt se můžete jenom v zelenavém přítmí okolních keřů, z nichž může kdykoli přiletět granát. A jak štáb společně s vojáky postupuje metr po metru k Andrijivce, vrší se mrtví a zranění na obou stranách. Občas pro zraněné přijede obrněné vozidlo pěchoty, ale dost často je zasaženo nepřátelskou palbou a vojáci si musí zachránit život vyskákáním z hořících trosek. Tady nikdo nemá nic jistého. Pouze smrt.

A tu vidíte doslova v přímém přenosu. Občas filmaři stihnout s vojáky promluvit ještě před tím, než vzápětí přijdou o život, občas nestihnou ani to. Nebo vás pochmurný hlas vypravěče informuje, za jak dlouho po natočení snímku ten který ukrajinský voják zemřel. Minuta za minutou odškrtává čas nejenom stopáži filmu, ale i lidským životům. 2000 metrů do Andrijivky se díky tomu mění v přesýpací hodiny, kde místo písku propadají hrdlem událostí lidské životy. Dokumentární film snad nikdy neměl mrazivější atmosféru. Záběry jsou živočišně syrové a podmanivě autentické, místy podbarvené chladnou, minimalistickou elektronickou hudbou. A jak se zkracuje vzdálenost k Andrijivce, začínáte díky komentáři a krátkým úryvkům z dobového televizního zpravodajství chápat, že dobytí vesnice je vlastně zhola k ničemu. Protože ruskou válečnou mašinu nejde jednoduše zastavit. Bohužel.

Přehrajte si trailer Až se někdy půjdete projít, třeba na procházku se psem, zkuste si schválně odkrokovat 2000 metrů. A pak si představte, že ten příjemný kousek parku nebo lesa za chalupou musíte zdolat v nepřátelské palbě a s vidinou toho, že každý váš krok může být ten poslední. Bude vás přitom mrazit. A stejně mrazivý je i dokument Mstyslava Chernova. Možná ne tak srdceryvný jako 20 dní v Mariupolu, ale explicitně nestravitelný tak, že vám z toho bude špatně. Tohle není žádné Call of Duty, byť mnohé záběry evokují téměř videoherní ráz. Tohle je nepochopitelná realita vypovídající o tom, že válka se nikdy nezmění.