1917 začíná stejným záběrem, kterým i končí. No jéje, aby ne, když je to film na jeden záběr, že jo? Nevím, kolik odstavců hrát tu komedii, že je to skutečně na jeden záběr točené á la Birdman, nebo jestli vám rovnou říct, že je ve filmu několik neviditelných střihů. To, že jsou opravdu neviditelné je odměněno, jak Oscarem pro kameramana Rogera Deakinse, tak pro trikový tým (to víte, vizuální efekty nejsou jen CGI… taky jsem plakal, že Thanos odešel s prázdnou). Jakkoliv ale mnozí nejnovější mendesovku za tenhle optický gimmick mlátí po hlavě, dalo by se říct, že pro stromy nevidí les, nebo snad pro zákopy bitevní pole. Vsadil bych boty, že si Mendes tenhle film chtěl natočit za honoráře a vliv z bondovek a bylo mu úplně jedno, jestli se ve výsledku zaplatí nebo bude oslňovat Akademii, kritiky nebo Tondy z Horní Dolní.

Auteurské filmy většinou mají velmi specifický imidž… jsou to levné nezávislárny vznikající v úsporných kulisách a komplikovaných narativech. Mendesova troška do mlýna si jako kulisu vybírá zákopy první světové a za sto milionů dolarů sází na nejlepšího kameramana a dostupnou techniku. A to všechno proto, aby vás do té válečné vřavy opravdu dostala a nenechala vás ani jednou uhnout pohledem. Alfred Mendes, Samův dědeček, se takhle jednou při oslavě sedmdesátých narozenin rozpovídal, že za první světové musel občas na nějakou misi, při které šlo o krk. A tehdy už dospívající vnuk trpělivě poslouchal, zapisoval a vyčkával, až mu osud nadělí možnost vyseknout na stříbrném plátně poklonu hrdinovi, co na frontě měnil medaile cti za archivní francouzské víno.

1917: FOTOGALERIE

Nelze se tedy na 1917 zlobit za to, že je spíš osobní než osobitý. Snímek jako takový je skutečně jen výjevem z bezútěšné reality britských jednotek na francouzském území. Šestého dubna roku 1917, kdy se snímek odehrává, sice do války oficiálně vstoupily USA, což předznamenalo rychlý konec, ale spojenci na frontě se to ještě pěkných pár týdnů nedozvěděli a museli hrát s Němci hru na kočku a myš. A právě toho jsme v 1917 svědky. Nebudu tu rozebírat, že nastavené podmínky šlo vyřešit i trochu bezpečnější než skoro-stopro sebevražednou misí, protože jinak bychom tu neměli ty napínavé dvě hodinky. Ano, generátor náhodných misí v Call of Duty by vám vyplivnul pestřejší, zábavnější misi plnou zvratů a během jediného kola v mulťáku pozabíjíte o desítky víc nepřátel, takže pokud od 1917 čekáte adrenalin, zpomalovačky a neustálou akci, jste na špatné adrese.

Zároveň ale nemusíte být nerd a fanoušek naší rubriky Filmtech, abyste si film užili. Technické finesy a neustále někam utíkající kamera sice evokují videohry (a nebo jejich cutscény), ale Deakins má obrovský cit pro rámování scény, a tak snaha udržet dění v jednom záběru nikdy nepůsobí rušivě, naopak obzory filmového jazyka příjemně rozšiřuje. Dvojici vojáků, vydávající se z každodenní zákopové rutiny na území nikoho, pojí takové to narychlo upečené přátelství na život a na smrt - jak už to ve válce bývá - ale také odlišné žebříčky hodnot. S každým dalším metrem v rozbombardovaném území se ale jejich cíle sbližují. Mendes je mlčky sleduje, nechává diváka absorbovat každou nuanci válečné reality. Zima, vlhko, těžká bagáž a nepřítel schovaný za každým rohem. To je jen výchozí pozice, ze které si můžete game over, abychom zůstali u té videoherní hantýrky, zařídit až nečekaně rychle. Co třeba blbě při podlézání chytit rezavý ostnatý drát a pár okamžiků na to uklouznout na jílovém podkladu a zahučet až po loket v otevřeném hrudníku hnijícího německého vojáka? Svobodník Schofield (George McKay) ani nehne brvou.

Možná částečná otupělost a mechanické provádění úkolů i v těch nejkrizovějších situacích může v divákovi vzbudit dojem, že se na plátně nic neděje. Jenže ono se toho děje hodně a v každou chvíli jde o život. Nejen hlavních hrdinů, ale i stovek dalších, pro které jde o závod s časem. Snímek se - až na jednu chytře zorchestrovanou výjimku - odehrává v reálném čase a hlavní hrdinové kameře skutečně neuhnou, jen tu a tam se ocitnou ve společnosti slavných herců (Colin Firth, Benedict Cumberbatch). Ti mají ovšem jen desítky sekund a hrají si své vedlejšáky, aniž by na sebe strhávali pozornost. Jsou jen dílkem v mozaice, jejíž váha na vás s přibývajícími minutami doléhá čím dál tím víc.

1917 je válečný epos se vším všudy. Piplavost je vidět na každém kroku. Možná vám nedojde, že ty zákopy, kterými hrdinové osm minut v kuse jdou, musel někdo opravdu postavit tak dlouhé, protože v nepřerušeném záběru nemůžete podvádět. Možná neoceníte symfonii světel, jakou umí jen Deakins, když Schofield prchá ruinami města osvětlenými jen obřími světlicemi. Pod kůži se vám ale spolehlivě dostane to nenápadné vyprávění obrazem a vykreslování válečné mašinérie skrz ty nejméně důležité pěšáky. Dejte tomu chvilku a přemýšlejte nad hlavním plánem, zatímco Schofield a Blake tiše bloumají krajinou. Ano, film s tradiční koncepcí a střihovou skladbou by možná měl větší drajv a skrz dialogy větší hrstky postav by servíroval víc patosu. Jenže 1917 není koláž IMAXových záběrů utopená v moři chození sem a tam. Jde o válku zbavenou pozlátka, smyslu i předem naplánovaných příběhových zvratů a vrcholů.

Při hodnocení snímku jako takového nelze nezavzpomínat na Mendesova Mariňáka (Jarhead). Filmy si nejsou kdovíjak podobné, ale když postavíte do jedné lajny Mariňáka, Dunkerk nebo Hacksaw Ridge, spatříte styčné plochy. Nejde o černobílé dělení na válečné a protiválečné filmy. Moderní válečné eposy nenahlíží na válku oslavně. Vítěz je ten, kdo přežije, nikoliv ten, kdo vystřílí nejvíc nepřátel. Jakkoliv je 1917 ze všech zmíněných nejvíc bezdějovým snímkem, následujícím skutečně jen jednu z mnoha misí v týlu nepřítele, jeho poselství v tomhle směru nelze přehlédnout. Možná o to víc, že máte k jeho hrdinům skutečně blíž… celou dobu jsou od vás jen několik metrů, podle toho jak blízko si v sále k té válečné vřavě sednete.

Přehrajte si trailer Století staré události je nutno připomínat. A kdyby uměl jít každý se vzpomínkami svých příbuzných na trh tak jako Mendes, možná bychom jako lidstvo nebyli odsouzeni opakovat stále stejné chyby. A vlastně nemusí rovnou jít o první, druhou nebo jakoukoliv další světovou válku. Stáří se musí ctít, dámy a pánové. Až zas jednou pojedete na návštěvu k prarodičům, zkuste vystoupit z té klasické rutiny “jak se máš babi, co zahrádka, sousedky a křečový žíly” a zeptejte se na události nikoliv minulého týdne, ale z doby, kdy jste ještě nebyli na světě. Uvidíte, že budete - stejně jako z kina - odcházet bohatší o pěkných pár historek, nad kterými vám bude padat brada. To co jsme my, budete i vy. To co jste vy, byli jsme i my…