O AIDS se už nemluví tolik jako před dvěma dekádami, očekávané epidemie a konec lidstva nenastaly, téma je však stále aktuální. Počet nemocných lidí u nás i ve světě pozvolna roste, a tak francouzské drama angažovaně otevírá jeden z pozapomenutých problémů. A minimálně odborná veřejnost na to slyší, o čemž svědčí Velká cena poroty v Cannes, nominace na Oscara i prvenství v soutěži tuzemské přehlídky Be2Can. Má však tenhle biják smysl i pro běžného diváka?

Nejvýraznější postavou je mladík Sean ve skvělém podání Nahuela Péreze Biscayarta. Ten se společně s přáteli/milenci angažuje v hnutí ACT UP, které se od konce 80. let snaží pomáhat všem lidem nakaženým AIDS. Ocitáme se na začátku devadesátek, tedy v době, kdy společností stále hýbalo mnoho předsudků a homosexuálové to neměli lehké. Museli se prokousávat dobou, která jim nepřála, a vedle snah o změnu se snažili i žít i běžné životy - alespoň tak, jak jim nemoc umožnila.

Je znát, že režisér Robin Campillo, který má za sebou jen dva nepříliš známé filmy, tématu rozumí, sám je totiž dlouholetým členem hnutí a dramatické období, kdy AIDS pro homosexuály představovala obrovskou hrozbu, osobně zažil. Umně kombinuje působivé koláže, tepající elektronickou hudbou 90. let a vzdáleně připomínající atmosféru generačních výpovědí typu Trainspotting, s rétorickými cvičeními v rámci schůzí ACT UP. V nich se jasně ukazuje, že nemocní lidé nebyli pouze šílenci, kteří zbytečně riskovali život, nýbrž často inteligentní lidé, přemýšlející o soudobých problémech a aktivně se snažící změnit nepořádek ve světě; ať už se to týká letargie vlády či mlžení farmaceutických firem. 120 BPM vykresluje jedno téma v určité době komplexně a poutavě.

Stopáž 140 minut je sice trochu přepálená, ovšem ne zas tak moc; množství postav a dílčích linií má svůj smysl i proto, aby se s přiblížením k emotivnímu konci jednotlivé linky prolnuly a vyvrcholily v až biblicky-vykupitelskou poslední půlhodinu, zasypávající diváka silnými emocemi. A když už jsme u toho prolínání a vyvrcholení - pár poměrně explicitních homosexuálních scén mezi hlavními představiteli ukazuje, kam až může fyzické herectví zajít a živočišnou erotikou vyvažuje všechno to rozmáchlé povídání okolo. Sex však není samoúčelný, nýbrž ukazuje, jak se k sobě jednotliví členové komunity vztahovali. Ale nezvyklé to tedy rozhodně je a spousta diváků bude spolehlivě pobouřena. Film zručně balancuje na hranici patosu, v několika scénách se už už zdá, že pomyslnou hranu překročil, ale vždy dokáže sám sebe trefně shodit a odhalí hlavní princip viditelný v těch lepších snímcích o postižených či nemocných lidech: cílem není lítost, ale naděje a pochopení. Zástupci hnutí ACT UP chtějí být slyšeni a chápáni, chtějí naději na život. A tuto myšlenku naštěstí 120 BPM prezentuje dostatečně silně.