Tak je tu máme. Bob a Charlotte, opuštění, znudění, snad i pohlceni mírným strachem ze světa, do jehož zákonitostí nevidí. Oba mají problémy a jednoho večera se je rozhodnou řešit společnými silami. Jejich vztah časem přerůstá v cosi, co nedokáže ani jeden z nich pojmenovat a zlehka začnou balancovat na tenké hranici přátelství a lásky, která však zcela postrádá fyzickou podobu. V žánru, který zcela postrádá výstižnější zařazení…

Jen zřídkakdy taháme do VIM tituly, které si ve filmovém světě ještě neodkroutily nějakou tu dekádu, u Ztraceno v překladu však tenhle čas bezesporu dozrál okamžikem premiéry. Sofia Coppola znovuobjevila herecky chřadnoucího chlapíka s neodolatelným humorem a unikátním projevem a dala mu šanci, aby dokázal, že „to“ tam pořád má. Murray se vrátil ve formě, která ho nikdy doposud nezastihla (lze ji tudíž bez okolků nazvat formou životní) a perfektně uzrálým herectvím rozložil celý svět (bohužel už ne oscarovou akademii). Ať už se zaměříme na výživné pasáže z focení na reklamu, v níž dostává prostor jeho imitační um, či situační komiku konverzačního rázu, nepostrádajíc prvek bezchybného načasování (k vidění v rozhovorech prakticky se všemi Japonci, především pak s prostitutkou v hotelovém pokoji), jste s Murraym beznadějně a až příliš rádi uvězněni v Tokiu skoro jako staří známí z vedlejšího pokoje, chápete do puntíku jeho beznaděj plynoucí z časového posunu. Samozřejmě, nebylo by nikdy patřičného hereckého úspěchu bez Scarlett Johansson, o jejíž podivuhodně dospělý herecký projev se Murray mohl opřít.

Vztah Boba a Charlotte se na poli „vztahové chemie“ stal skutečným ternem, není to však chemie vnímatelná prvoplánově, ale někde pod povrchem v rámci jemného mrazení konečků prstů. I když máte pocit, že by se mezi postavami mělo něco náruživého stát, rozjezd je pomalý a režisérka hází kostky pekelně dlouho než se jí ve scénáři setkájí dvě šestky. Zatímco Bobova zjevná zoufalost pramení každým pórem ven, Charlotte je zpočátku přísně nepřístupná a své soukromé problémy v sobě úzkostlivě dusí (snad ostych, snad nedůvěra). Jak s postupem času taje, taje s ní i ta ledová zeď, která se mezi postavami na chvíli vytvořila. Pomocná ruka je podána, vztah sílí téměř z minuty na minutu a když je konec, je čas začít plakat, že nezačal dřív, nebyl lépe prožitý a nebude trvat věky.

Když při premiéře Ztraceno v překladu padla poslední stmívačka a spustily se titulky, bylo mi jako bych právě našel hračku, kterou jsme před patnácti lety schoval v duté schránce pod dlaždičkou v kuchyni. Jako kdybych vyšel do prvního jarního dne a natáhl do plic čerstvý voňavý vzduch. Jako bych se zamiloval. A s každou minutou byla a je ta láska silnější a silnější. Sdílím společné tajemství dvou malých lidí ve velké rušné metropoli, přestože se nikdy nedozvím, co si to tenkrát při odjezdu vlastně pošeptali.

Už jsem naštěstí překonal onu fázi, kdy mi to trhalo vlasy a smířil se s tím, že si to oba vezmou do hrobu. Ale dalo to práci… ostatně, asi víte, o čem mluvím ;).