Dokážu pochopit, když někoho nebaví Občan Kane. Snesu ofrňování nad Barry Lyndonem. A když mám zvlášť blahosklonnou náladu tak dokonce akceptuju urážky na adresu Vertiga (jakkoliv se mi při tom samovolně zatínají pěsti). Ale co bych asi nikdy nestrávil, by bylo hanění Zpívání v dešti. To totiž dokonale funguje i po půl století. Minimálně úvodní sekvence na slavnostní premiéře, při níž Don rekapituluje svou profesní dráhu, vás musí přesvědčit, že Kellyho styl humoru nepodléhá času. Jednoduchý, leč na bránici zákeřně účinný kontrast mezi velkými slovy a tesknou realitou dobře naladí na další dvě hodiny zábavy, v nichž se silně odráží rysy tehdejší americké kinematografie:

Vypíchnuté herecké hvězdy, zářící barvičky Technicoloru a komedie, která je „all singin’, all dancin’“, dojemná, ale zároveň i naprosto nad věcí. Fenomenální Gene Kelly byl sice dalším z režírujících usurpátorů, kteří v zájmu umění tyranizovali své svěřence, na rozjuchaném výsledku to ale vůbec nepoznáte. Maximálně to odtušíte z dokonalého sladění všech scén dohromady, kdy Kellyho perfekcionismus dovoluje rozkošně míchat procítěnou milostnou linii s humorem a samozřejmě i spoustou hudebních výstupů. Můžeme tu dlouze debatovat, který z nich má největší grády. Jestli O’Connorovo blbnutí ve filmovém ateliéru o tom, že nejdůležitější je diváka rozesmát. Anebo rozjařené Good Morning s pláštěnkami a koncem vzpomenutým i v druhých Charlieho andílcích. Či snad velkolepý (a jednoznačně nejdelší) mikropříběh z divadelního zákulisí Broadway Rhythm Ballet?

Já osobně mám jasno. V Kronice filmu - filmovými fajnšmekry obvykle proklínané to publikaci - jsem onehdy četl, že radost ze života nebyla v žádném jiném okamžiku filmové historie vyjádřena tak silně jako během titulní Singin’ in the Rain. S tím se nedá než souhlasit. Už jenom kvůli povznášejícímu courání v kalužích Zpívání v dešti prostě musíte vidět.