Snad v žádné jiné zemi světa nevzniká tolik filmových debutů jako u nás. Domácí kinematografie je sice strnulá, občas vyloženě tleje, ale kupodivu dopřává spoustu prostoru k vyřádění nováčkům. Jedním takovým je i Rudolf Havlík, vtipný blogger, zábavný spisovatel a teď i snaživý scenárista a režisér.

 

Jeho celovečerní debut zůstal taky na půl cesty - tak jako se to bohužel stává u většiny těchhle prvních štací. Naštěstí jde ale o nedotažené dílo poměrně svěžím způsobem. Těch devadesát minut na pomezí road-movie, gansgterky a kosmopolitní lovestory střelhbitě uteče, řemeslně splňuje ty nejvyšší parametry (vtahující kamera Václava Tlapáka, hollywoodsky znělá hudba Ondřeje Konvičky) a v rámci jednotlivých epizod jí rozhodně nelze hanit.

Naopak. Honičky jsou fajn. Romantické tokačky jsou fajn. Voice-over Pavla Baťka nezní, jak kdyby nějaký český moula moc čuměl na Ritchieho a teď do vesnického rozhlasu kuňká něco, co by mělo být vrcholně cool, ovšem zní to jako vytažené z psí řitě. Komediální miniatura s pokusem omráčit zajatce je vyloženě geniální a obstála by i v západních klasikách (nejen tady perfektně sedí herecké obsazení). Jenže pak jsou tu i humory slabší, pasáže výplňové, plonkové rámování exotikou (proč proboha ty výlety do Asie? machrujeme?) a k tomu všemu bolestivé vědomí, že se to všechno spojuje do tak vratké story... až se to vlastně ani nespojí.

 

Návaznost mezi epizodkami se někdy hrozivě blíží nule. Postavy se zjevují a mizí, bez pořádné motivace, často se k jejich vrácení na plátno využívá prachsprosté náhody, jíž by jakýkoliv zkušený scenárista prostě musel vymýtit a přísný dramaturg se jí vysmát.

Zejtra napořád je tak lehkou oddychovkou, do níž nesmíte moc rýpat, aby se vám nerozpadla před očima. Pak totiž zjistíte, že nedává moc smysl - i když se vám na ní pěkně dívá a docela hezky vzpomíná.