Tobruk – tuzemský Mariňák? To určitě ne, přestože ze série nedávných filmů, které už je téměř možné shrnout do subžánru „členové nevelké vojenské posádky uprostřed pouště čelí nejen nepříteli, ale i vyhroceným vztahům mezi sebou“ (třeba ruská 9. rota, francouzské Mezi nepřáteli), vám Tobruk svými náladami a volným tempem vyprávění nejvíce připomene právě Mariňáka. Dějově však nemají mnoho společného. Tady nikomu až tak nehrábne a Češi a Slováci si na nepřítele (konkrétně na Italy) rozhodně vystřelí.

Václav Marhoul se inspiroval válečným románem Stephena Cranea Rudý odznak odvahy, děj však přenesl ze zákopů americké občanské války do severní Afriky, kde se bezmála 800 Čechů a Slováků v rámci spojeneckých sil snaží zastavit postup „fašistické koalice“. Tobruk je filmem o válce. Především však o Marhoulově válce s klišé a tradičními formami výstavby válečných příběhů. Nečekejte žádné milostné trojúhelníky, vytahování fotografií milovaných dívek či svěřování rozepsaného dopisu mamince umírajícím vojákem svému věrnému druhovi, který prohlásí: „Ty jí ho přece pošleš sám!“ a pak vydechnuvšímu chudáčkovi zatlačí oči a zakrvácený dopis si nacpe do záňadří. Tobruk není Tmavomodrý svět. Nehraje si na Hollywood.

Je to epizoda z války. Několik vyrvaných stránek z deníku obyčejného vojáka, který moc neřeší politiku, necloumá s ním nenávist k nepříteli (protože jej vlastně nikdy pořádně neviděl) a ani si moc nestěžuje na to, že jej osud vrhl to tohoto pekla. Tohle je válka očima vojáka, ne angažovaného filmaře. Hrst vzpomínek, které vlastně ani netvoří nějaký sevřený dějový oblouk a někomu se může zdát, že film plyne jaksi odnikud nikam. V poušti to začíná, v poušti to končí. Někdo chcípl, někdo přežil a jen Bůh ví, co bude následovat. Marhoula „background“ toho všeho nezajímá. Neřeší, jak a proč se hlavní postavy ve válce ocitly, ani co s nimi bude dál. Zobrazuje pouze několik konkrétních lidí v několika konkrétních situacích. Snaží se být za každou cenu autentický.

Ta autenticita tkví především v tom, že netlačí na pilu a nepodbízí se divákovi vypjatými emocemi či patosem (toho ve filmu není ani špetka, což je malý filmový zázrak). Dokonce i konflikty nejsou nijak zvlášť vyhrocené (jedním z hlavních hrdinů je Žid a dostane se mu několika antisemitistických hlášek, ale namísto stupňování šikany prostě „splyne s davem“). Je zajímavé, jak právě tenhle nedostatek „vypjatých scén“ a zdánlivě povrchně načrtnuté charaktery vtiskly filmu dojem civilnosti. Vojáci jsou zkrátka obyčejní lidé. Není mezi nimi žádná šílená svině či zbabělec, není tu proměna čistokrevného idealisty v krvelačného šílence a slaboduchý nováček se kvůli tvrdému drilu nestřelí do kebule. Je tu jen poušť, pár normálních kluků a hrozba číhající v kulometních hnízdech někde na protějším kopci.

Ano, opět jsme u toho. Tobruk NEobsahuje spoustu prvků, z nichž jsou válečné filmy obvykle uhněteny. Marhoulovo vítězství nad klišé samozřejmě není absolutní – pořád je tady postava, která pořád blouzní o ženských, a pořád je tady napětí mezi kluky a tvrdým desátníkem, který každého porazí v boxerském zápase (a vychutnává si to) a klidně popraví zajatce. Zvlášť u desátníka (typově skvěle obsazený, ale chvílemi mírně přehrávající Robert Nebřenský) je zaděláno na tradiční zápletku a tradiční rozuzlení, ale Marhoul nezklame a nic tradičního se nakonec nekoná. Pokud jde o schémata válečných filmů, Tobruk v první polovině samozřejmě obsahuje scény výcviku nováčků, přesunu na frontu, čekání na první konflikt a samotný střet s nepřítelem, ale těžko vznášet námitky, protože „takhle přece válka probíhá“.

Zato ve druhé polovině filmu si Marhoul dovoluje neslýchané a nevídané věci. Zvrat, který přijde po prvním velkém ataku nepřátel, nechává diváka civět s otevřenou pusou. Hlavní hrdina se po drtivé kanonádě náhle ocitá naprosto dezorientovaný sám uprostřed pouště. A bloudí jí přes 15 minut (!!!). Uprostřed filmu čtvrthodina o jednom zmateném člověku v pustině. Bez jediného slova. Je to zásadní narušení rytmu vyprávění, ale... ALE! Je to čistá filmařina. Vizuál a hudba. A je to jeden z těch autentických „zážitků v životě vojáka“, z nichž se film skládá. Další stránka ze zaprášeného deníku. Zásadnější propojení s následním dějem nemá, dokonce by se mohlo zdát, že je jen natahováním stopáže (ve smyslu „hoďme tam ještě něco laciného, třeba ať se tam Meduna 15 minut sám potácí pouští“), ale tahle scéna ve vás dozraje. Zapadne do mozaiky. Stejně tak závěr filmu vyvolává v divákovi otázku: „Cože? Tohle už je jako konec? A dál?“ Nic dál už není důležité. Tobruk negraduje k velkolepé bitvě a hrdinnému umírání. „Jen“ ukazuje, jak tam ti kluci žili a bojovali a jaké to je, čekat v pouštních zákopech na nepřátelskou dělostřelbu. A jak si musíte dávat bacha na odražené kulky, jinak už si do deníku nič nezapíšete.

Po řemeslné stránce Tobruku není co vytknout. Kamera, střih, hudba – poctivá práce. Exotické exteriéry využity naplno, ale do popředí tlačeny nejsou a slouží příběhu. Herci nevypadávají z rolí a jejich civilní výkony vás rychle vtáhnou do filmové reality (co se třeba Bathory vůbec nepovedlo). Kostýmy a rekvizity autentické. Těch několik málo digitálních efektů (přesun lodí, tu a tam nějaké prolétávající letadlo) neruší. Bojové scény (přesněji řečeno scéna) zvládnuté s přehledem. Zobrazení násilí (s mimořádně šťavnatými zvukovými a „gore“ efekty) působivé. Co si však zaslouží speciální pochvalu, je zvuk. Takový rachot jsem u výbuchů a střelby snad ještě nezažil – a počítám v to i americkou produkci. V rámci českých filmů jde v tomto ohledu možná o přelomovou kvalitu.

Tobruk je samozřejmě „malý“ film. Kdo čeká strhující bojové scény, válečné hrdinství a pachtění se za zahraničními vzory, bude rozčarován. Žádný Hollywood, spíš pomalejší tempo vyprávění a naprostá absence patosu a sentimentu. Tobruk je vzdálený bratranec Tenké červené linie, Mariňáka či Tatarské pouště. Jejich kvalit sice nedosahuje, ale rozhodně to není prohra. Právě naopak.