Tetro má být jakýsi režisérský testament jedné z klíčových persón novodobých filmových dějin – Francise Forda Coppoly. Jak už to tak chodí při rozbalování odkazu, málokdo čeká avantgardu, oslňující hledání nových horizontů, tvůrčí osvícení. Spíš naopak, jaksi automaticky očekáváme něco, co tak trochu popírá dravě plynoucí čas, zastaví se, ohlédne, bude bilancovat. Přesně to se nám dostává, když zvědavě rozbalujeme mistrův filmový balíček převázaný černobílou mašlí.

Ne nadarmo je jednou z hlavních metafor příběhu dvou znovunalezených bratrů světlo – pro staršího Tetra je světlo vzpomínkou na trauma, život v prominentní rodině slavného dirigenta, žár slávy, očekávání i oslepující reflektory, které ho vracejí do noci, kdy při nehodě zemřela jeho matka. Mladší Bennie má všechno dobré i zlé před sebou a ke staršímu sourozenci vzhlíží takřka zbožně a udělal by všechno pro, aby Tetra dostal z tvůrčí deprese – nadějný spisovatel se totiž bezcílně potlouká ospalým Buenos Aires a svůj rukopis, do nějž investoval velký kus duševního zdraví, uzamknul jednou pro vždy do kufru.

Tetro je film studený jako patagonské ledovce.Sicilská rodina, vyrovnávání se s očekáváními, drásavost tvorby, kterou člověk ztrácí kus sebe sama – není pochyb o tom, že Coppola natočil jakousi niternou zpověď tvůrce, která existenciálními pocity vyčerpanosti a přesycení odkazuje kamsi k zhořklým felliniovským opusům. Nadreálnost černobílého vizuálu ještě podtrhuje dojem, že Tetro se odehrává mimo tento čas a prostor. Vše je k zbláznění stylizované, pečlivě naaranžované, kontrolované precizně tvůrcem, který nechce experimentovat, chce prostě a jen demonstrovat svou „sečtělost“ a skrze ni sdělit utříděnou zprávu „zasloužilého starce“ světu.

Tetro je tak film studený jako patagonské ledovce, nekomunikativní, obrácený do svého světa, kterému v úplnosti rozumí patrně jen velký Francis Ford. To mu lze prominout pro specifickou magii a uhrančivost. Co mu však prominout nelze, je v závěru gradující banalita, strojenost a účelovost. Coppolovou velkou předností bylo umění přenést na plátno přirozený a monumentální čas (vzpomeňme na ohromující kompozice Kmotra), v Tetru však všechno působí až příliš uměle, chtěně, artistně, izolovaně. Aniž by to divákovi něco podstatného dávalo.

Po neuvěřitelném průšvihu Youth Without Youth se tak legenda vrací přeci jen důstojněji. Na vrcholnou formu z let 70. však může jen melancholicky vzpomínat… což také dělá.