Věta „Každý muž bojuje svou vlastní válku“ a viditelně zamračené oko Seana Penna na plakátech filmu byla jen vějička zoufalého studia Fox, kterému se podařilo Malicka přimět k tomu, aby osekal původně pětihodinový epos z Tichomoří do podoby, kdy v něm zbude co nejvíce klasických elementů válečných filmů. Na příběh, který je uvozen větou "Co je válka v srdci přírody?", jíž snímek začíná, by totiž asi nikdo nepřišel. Výše uvedený popis děje pokrývá základní rovinu toho, o čem Tenká červená linie je, jen z části. Ne snad kvůli přílišné komplikovanosti děje, ale proto, že děj se chvílemi úplně mizí a „Linie“ tak po svých 170 minut testuje, co všechno mainstreamem odchovaný divák snese.

Základní popsaná situace je jen nezbytnou kostrou pro tázání čekajících vojáků. Malick je fascinován lidskými tvářemi, v nichž se zračí jemné odstíny stavů a nálad a ukazuje neúprosné a stravující čekání na obávaný okamžik útoku, které nelze uspíšit, ani oddálit. Navíc boj o nicotný ostrůvek uprostřed vod vřazuje do mnohem širšího kontextu. Jde o „válku jako takovou,“ boj starý jako sám čas, kde již nejde o místní vítězství „teď a tady,“ ale o zákonitou negativní proměnu všech zúčastněných. V takto pojaté válce najednou pojmy jako „spojenec“ či „nepřítel“ ztrácejí svou dosavadní ostrost. Vždyť za jiných okolností by obránci i útočníci mohli klidně usednout ke stolu. Co je však žene proti sobě? A co se po vítězství jedné ze stran změní? Nenajde si život své cesty i skrze válku? Na jakémsi úzce vymezeném území sice probíhá válka, ale o sto metrů dál jde život pokojně dál.

Takové pojetí filmu narušuje i tradiční vnímání filmového hrdiny – ten v Tenké červené linii chybí, ač se mnohokrát zdá, že je nalezen. Publiku se tak nenabízí identifikace pouze s jedním z vojáků, ale prostřednictvím jakéhosi „objektivního božího oka“ se postupně seznamujeme se všemi - a ti také postupně přebírají voice over, který měl mít Billy Bob Thornton. Doposud napsané věty však nutně neznamenají, že by se jen „filozofovalo.“ Naopak. Mnohé ze spektakulárních scén (např. zlověstně klidné vylodění, boj v „klaustrofobní“ trávě, finální vyhlazení vesnice) je tím nejlepším, co v žánru dosud vzniklo.

Za pozornost také stojí velkolepá kamera Johna Tolla, až glassovsky mimimalistická hudba Hanse Zimmera a vokály zpěváků z Polynésie, kterým je občas dovoleno přebít zlověstné zvuky pralesa. Tenká červená linie je tedy spíše lyricko-epickou filmovou básní, než tradičně pojatým válečným filmem. Pokud si divák najde tři hodiny času, aby se ponořil do výhně tropické džungle, odloží očekávání, obrní se trpělivostí, ke které přidá zvídavost cinefila, je velká šance, že se vystaví velmi intenzivním zážitkům. A to po mém soudu očekáváme od každého filmu, který si nárokuje nějakou obecně platnou výpověď o lidském pobývání na tomto světě.

Nebo vám ke štěstí stačí jen Ryan?;)

P.S. V roce 2007 prý Malick spustí natáčení filmu Tree of Life, jenž začal psát v roce 1978 (!). Jak IMDb uvádí, má to být jeho nejambicióznější projekt. Přejme tedy Darrenu Aronofskymu, aby se Fontána komerčně chytla, o podobné projekty bude velký zájem...

P.S.S. Tenhle film u mě znamenal "prozření", po němž jsem se kinematografií začal zabývat hlouběji a dodnes je tenhle čtvrtý Malick v mém osobním Top 10 na prvním místě. Bijte si mě a mučte chlebovou polévkou...