Něco na tom Mattu Damonovi je. Přestože se dlouhé měsíce zdálo, že tím hlavním z oscarové dvojky Ben Affleck – Matt Damon bude první jmenovaný. Jenže všechna sláva, polní tráva. Kvalitu prověří až čas. O co víc pozornosti si svého času zasloužily Affleckovy (nebo spíš Bayovy?) kasovní hity a postelové aférky, o to rychleji se na jeho komerční rychlokvašky zapomnělo. Damon budoval svou kariéru pozvolna, jméno pucoval na nenápadných skvostech, z nichž můžou dost dobře vyrůst klasiky (Hráče už ve V.I.M. máme, Legenda o slavném návratu nebo zmíněný Will Hunting můžou Damonovo portfolio rozšířit ... pravda, nejdřív tak za půl roku). Potom stačila jedna veleúspěšná série se zapomnětlivým agentem a „ten druhý vzadu“ rázem vyčnívá jako suverénní hvězda střežící se velkých přehmatů.

Talentovaný pan Ripley ještě do velké míry těží z Damonovy neokoukanosti. Slavná tvář, která na svém charismatu odtáhla leckterý blockbuster, by se nemohla tak věrohodně pokroutit v odpudivého záprtka. Přišli bychom tím o úžasně plastickou podobiznu Toma Ripleyho, outsidera, zoufalce a nebožáka, zároveň i fascinující osobnost, jež se musela sama vypracovat. Ripley je Hujerem mezi vrahouny stříbrného plátna: Ambiciózní, poháněný nezměrnou vůlí, živen ani ne tak závistí jako obyčejným smutkem ve stylu „proč jen nejsem tak cool jako Dickie?“. Damon dal pod Minghellovým vedením vzniknout půvabně ambivalentní postavě, která si vyžaduje opovržení, sympatie i neředěný obdiv. Je snadné jej pochopit. Ještě snažší je držet mu „nemravně“ palce, aby unikl před spravedlivým trestem a „zvítězil“.

Palce Ripleymu drží i pravověrný divák hollywoodských thrillerů, jenž si pro jednou může užívat napětí z druhé strany. Minghella tohle prohození perspektiv (nebo spíš jejich zmatení a rozmlžení) využívá do mrtě. Jednak prací s postavami: Z Dickieho vyrábí prostopášného playboye, jenž si svůj neslavný osud víceméně zaslouží, jeho přítelkyni zas mění v důvěřivou blonďatou naivku, kterou Ripleyho strojový postup prostě musí semlít - což si s ním smíme užít. Minghella se však projevuje i jako nesmírně fundovaný režisér, jemuž se daří zároveň vytvářet bezmála hitchcockovskou atmosféru i neustále zpovídat Ripleyho nitro. Za vrcholnou v tomhle smyslu považuju scénu v hudebním baru, kde se kamera pomalu prodere - skrze neonové odlesky a stíny - halasným jazzovým křepčením až ke klavírní zpovědi My Funny Valentine. Její slůvka vyznívají stejně naléhavě, jako když se muž mnoha talentů o pár minut později poprvé rozmáchne pádlem.