Nick a jeho dva mladší bratři vyrostli v typické dysfunkční rodině. Matka věčně  utopená v přívalu alkoholu, byt zavalený prázdnými lahvemi a drobné krádeže jsou jejich denní chlebem. Malý Nick je jedinou skutečnou autoritou rodiny, bojovný, předčasně dospělý a soustředěný na úkol ochránit mladší sourozence. Tragická smrt nejmladšího bratra se stane bolestivým mementem, s nímž se oba zbývající musí vnitřně vyrovnat.

Stigmatizováni provinilostí žijí svoje dospělé životy na šedém a neradostném předměstí Kodaně v izolaci a neschopnosti zakotvit. Nick své démony vymýtá hrubou chlapskou silou, jeho mladší sourozenec drogami. Jejich životy jsou od sebe vzdálené letitým mlčením, přesto se prolínají marnou snahou udržet hlavu nad temnou hladinou beznaděje a samoty. Každá snaha o nádech však jen přibližuje moment utonutí v kruté existenci – odtud název Submarino.

Thomas Vinterberg patří ke klíčovým postavám manifestu Dogma 95, ale ve svém posledním filmu Submarino se od strohého a přísně autentického směru na hony vzdálil. Využívá bohatou paletu prostředků k citovému zaangažování diváka – od emotivního písňového doprovodu, přes výrazně stylizovaný vizuál až po promyšleně pospojovaný scénář, který zhusta hraje na city. Dvě linie příběhu jsou vyprávěny nesouběžně, prolínají se v drobných dějových detailech a spojí se v klíčové tragédii. Jejich hlavním svorníkem je neschopnost čelit realitě a citově se vázat k okolí.

V titulní roli staršího bratra exceluje impozantní zjev Jakoba Cedergrena. Ve fyzicky výbušné nátuře Nicka našel dánský herec dost místa pro detaily a zranitelnou snahu chránit slabší i za cenu vlastního utrpení. Vampíří obličej Petera Plaugborga plně vystihuje povahu mladšího bratra, jeho panický strach před skutečností i sebezničující útěky z ní. Obě postavy spojuje podobný druh uzavřenosti a nedůvěry, která jim zabraňuje v normálním žití.

Thomas Vinterberg využívá prostředí k působivým kontrastům. Nepřirozeně bílý interiér kostela, v němž se oba bratři setkávají v klíčových momentech, je nostalgickým odrazem ztracené nevinnosti. Sychravé a mlhavé kodaňské předměstí koresponduje s trosečnickým životem hrdinů. Expresivním svícením Nickovy tváře zase režisér vytváří výrazné předěly, v nichž se příběh láme a nakonec uzavírá v kruhu ztráty a naděje. 

Pod výjevy rozkladu a rozklížení totiž Submarino nachází bojovnou sílu, která sice neslibuje úplné vykoupení, ale přinejmenším chvilkový nádech nad hladinou. Spíše než syrovým sociálním dramatem je tak Vinterbergův snímek dojemnou výpovědí o síle bratrské lásky a lidské vytrvalosti osudu navzdory (mnohem blíž než k Dogmatu má k pozdějším citovým atentátům Larse von Triera). Nelze vůbec popírat, že to film táhne hlavně v závěru za hranici předvídatelného kýče, bohužel pro mne nelze zároveň popírat, že mě Vinterberg psychicky zcela rozebral. A to se prostě počítá…