Není v naší redakci persóna, která by nesmýšlela o Clarku Johnsonovi jinak, než jako o bezproblémovém řemeslníkovi, který před třemi lety vysmahl stejně bezproblémový S.W.A.T. – jednotku rychlého nasazení. Polovina z nás navíc hltá Jacka Bauera plnými doušky, nelze se tudíž divit, že Sentinel pro nás byl nadějným titulem, kterému rozhodně míníme dát šanci. Člověk se však nemá příliš těšit. Uvědomíte si to přesně ve chvíli, když s kolegy vycházíte z kina a na jejich tvářích se odráží výraz přísné neutrality, místo toho, aby měli obličejové svaly semknuty v radostnou symfonii. V tu chvíli víte, že jste se zase nechali nachytat na velkolepý trailer, ale skutek ve výsledku utek.

Johnson se snaží zůstat oním příjemným chlapíkem, co má rád kamerové oblety a divoké nájezdy na své hrdiny. Je tu však scénář, který mu hází klacky pod nohy a retarduje tak velký potenciál na pouhé rutinní stylistické cvičení, o němž se dá s klidem říci, že je mírně zbytečné. Zápletka sama o sobě nepostrádá několik originálních rysů, které ústí v zajímavé zvraty – vzhledem k Douglasovu románku s první dámou se věci (ne)příjemně komplikují a každý, i méně vnímavý divák tuší, že to našemu hrdinovi asi nepřinese příliš šťavnaté ovoce. Scéna na detektoru lži je jedním z vrcholů filmu, u nichž máte takový ten pocit, že jste dostali to, pro co jste si s popcornem a colou do kina přišli. Ale pak je tu zbytek filmu, v němž Douglas v uprchlických botách běhá sem a tam a vyplňuje klasickou šablonu policejního či vládního odpadlíka, který musí očistit své jméno a najít pravého viníka. Douglas ve své roli dokazuje zejména jednu věc: Je starý a na podobnou roli už nemá. V čistě statických dialogových scénách mu to samozřejmě jde, když má ale do ruky vzít zbraň, už dávno v něm nevidíte slavného Jacka Coltona z Honby za diamantem, ale jen postaršího pána, co se ještě před důchodem snaží vymodlit poslední akční metál. Douglasovi hodně pomáhá charisma a i taková ta aura životních zkušeností, kterou rozsévá poslední roky velmi hojně. Fyzické dispozice si už ale ke stáru nepřikouzlíte, ani když se vám Johnson snaží pomoct rychlým střihem a detaily, v nichž není vidět o moc víc než hlava a u ní ve vertikální poloze svíraná zbraň.

Na druhé straně je tu Kiefer „Bauer“ Sutherland, který už si svou škatulku hrdinného bijce z 24ky velmi pravděpodobně nikdy neodpáře a snad proto hraje velmi podobnou roli, u níž nemusí hledat žádné nové polohy. Je trochu škoda, že ho Johnson staví do stínu Douglase (na plakátech je přece jen on ta větší hvězda), protože má mnohem větší potenciál než jeho protivník. Sutherlandova atraktivita stoupá hlavně díky tomu, že balancuje hned mezi dvěma žánrovými rolemi najednou. Funguje jako klasický protřelý mentor s výživnou minulostí, jehož slovo má ve vyšších kruzích zatracenou váhu, i jako svěží mladická sílá v poli, která odstřelí každého parchanta, který se jí postaví do cesty. První fázi jeho role je ilustrována až příliš pregnantně – to když Johnson pod Sutherlandova křídla vyšle nováčka z řad policejních modelek, aby se naučila tvrdé práci v tajné službě. Eva Longoria nejen že není ošklivá a z jejího výstřihu bude asi pánská část publika (tj. všichni) hodně na větvi (stačí si poslechnout naše 7. FMko, kde je hlavním středobodem většiny našich srovnávacích konverzací ;), ale umí i docela solidně hrát, což předvede přesně jednou – pak už je tlačena zpět do role okrasného přívěšku, který ukazuje, jak to má Sutherland na háku. Spolu s ním pak prochází i všechny nebezpečné okamžiky, které jim scénář přichystal, přičemž Sutherland se svým lehce přimračeným pohledem a přikrčeným postojem s nataženými pažemi a ostře nabitou bouchačkou archetypálně plní ideál akčního hrdiny. V kontrastu s hereckým obsazením v první linii působí až směšně záporák, který je drsný asi jako plyšový medvídek na hraní (a ještě k tomu vypadá jako Dante z Mladých mužů za pultem) a chová se zhruba stejně racionálně. Velké finále, kde se mají protnout všechny hlavní i vedlejší motivy, kde naši hrdinové mají vykonat sladkou vendetu a umřít ve slastné agónii z dobře vyřešeného případu, zachová se jako ten největší loser, kterého žánr potkal.

Nehledě na několik cool kamerových filtrů a výstavní žánrové intro „na jeden záběr“, Johnson jako režisér překvapivě vadne. Nejen že dvacet minut před koncem dopustí žánrovou kličku, která pohřbí prakticky všechno, co na filmu bylo dosud atraktivní, ale i jeho akční nasazení už není takové, jak si ho pamatuji z dřívějška. I on tedy zapadá do nepříjemně se rozrůstající škatulky tvůrců „jednoho filmu“, jímž se blýsknou díky vypiplaným řemeslným kvalitám, aby s druhým filmem usnuli na vavřínech, protože se nechávají ukolébávat představou, že to zatím nezapomněli. První liga však výšina posuvná není a zůstanou v ní jen ti, kteří poctivě trénují. Johnson nějak moc otupěl a film se mu rozutíkává pod rukama – prázdno a občasnou nudu občas rozčeří ono jiskření mezi hlavními rivaly. Štěstí však, že funguje – kdyby nefungovalo, popř. by místo Sutherlanda a Douglase hrál někdo úplně jiný (třeba Dominic Purcell ;), Strážce by neměl už vůbec nic. Mimochodem, pokud čekáte akční film, budete pravděpodobně velmi zklamáni – akce je tu pomálu a na tu první se čeká něco přes padesát minut.

Ze srdce nesnáším tuhle klišovitou frázi, ale nemůžu jinak: Strážce je oním ztělesněním padesátiprocentního filmu, který vás v žádném ohledu neurazí, na druhou stranu ani po žádné stránce nepřekvapí. Žánrový standard, kterých na videu přes rok vidíte minimálně dvacet, jen nemají tak zvučná herecká jména pod svými křídly a nemůžete si je vychutnat na velkém plátně. Taková hra hvězd, z nichž to dvě rozumně ustály a jedna pozvolna dohasíná.