Na začátek se nezapomíná. Divní roboti cupitali po pouští, z kluka s kastrolem na hlavě se pomalu stávala spása celé galaxie a po scéně chodil divný týpek v černém papundeklovém brnění a se sípáním varoval všechny před jakousi mocnou vesmírnou Sílou. Není divu, že se na George Lucase museli jeho kolegové dívat skrze prsty. Dětsky naivní zábava totiž vyrostla ve velkolepou vesmírnou ságu až (a hlavně) díky přelomové trikové výbavě. Lehká infantilnost a nějaká ta úsměvná hláška se staly příjemným a akurátně naváženým zpestřením vesmírné báje.

Lucas v ní jak známo chytře využil mytologie, vyprávěcích schémat z pohádek i antických tragédií, čímž získaly Star Wars (u nás leckdy vysmívané) ikonický, univerzální a stejně tak nadčasový příběh. Epizoda IV je nezastupitelná v tom, že zve do zcela neznámého světa, který postupně odkrývá svou magii: Postupně se v něm musíte zorientovat, zamilovat si všechny ty pískací plecháče a zjistit, kdo plní úlohu mudrce a s kým se máte ztotožnit na trase mezi obyčejným životem na farmě a „topguňáckou“ záchranou svobodných lidí v předaleké galaxii.

Proto je Epizoda IV skvělým důkazem tvrzení, že takové jako poprvé už to nikdy nebude. Obligátní vzdech „Ještě že tak“ naštěstí pro Hvězdné války neplatí. S cynickým Hanem Solem a další desítkou skvěle typizovaných postav (užvaněný C-3PO, nemluva Žvejkal, zádumčivý R2-D2... :) se na Novou naději dívá tak příjemně, že by příznivec hollywoodského popcornu opravdu netipoval těch třicet let.

Kouzlo přímočaré zábavy v neokoukaném světě á la první Matrix jen tak nevyprchá. A to i díky perfektně vygradovanému finále, v němž se spousta mladých mužů pokouší strefit do jedné díry, ačkoliv jen jeden pro to má ty správné geny.

Ať George Lucas už tehdy přesně věděl, jak k nim Luke Skywalker přišel, anebo pouze zareagoval na poptávku publika, půvab Nové naděje zůstává nezměněn.