Hity filmového podzimu konečně zahltily redakci MovieZone. Po měsíci klidu se teď skoro každý den představují dva velké filmy: A není nouze o kvalitu i zklamání. Mohl bych vás vábit na nového Cuaróna i Ridleyho Scotta (čtenáři mají rozjásané recenze vždycky radši), ale místo toho si trochu masochisticky naběhnu na přirozenou nedůvěru a přeruším americký jásot nad novinkou Martina Scorseseho, vtělený do kolosálního ratingu na IMDb a takřka jednohlasných recenzí. Tak velký filmař, jakým režisér Posledního pokušení Krista, Taxikáře, Zuřícího býka nebo Casina bez jakéhokoliv sporu je (respektive byl), si totiž za Skrytou identitu nezaslouží nic jiného než tvrdý odsudek.

Remakovat hongkongskou Volavku jsme už dlouhé měsíce před premiérou nepovažovali za šťastný tah ve Scorseseho životní partii. Kvality originálu, natož jakákoliv kulturní specifika látky, ale působí jako zcela zanedbatelný problém. Skrytá identita totiž neobstojí jako kriminálka sama o sobě, protože spíš než Martyho připomíná hollywoodského rutinéra, který se pokusil o gangsterskou ságu ve Scorseseho monumentálním stylu (konkrétní důvody vyložím za chvíli). Právě proto bych neznalost originálu vnímal jako výhodu. I skromná hodina, kterou jsem stihl kdysi před dvěma lety vidět tlačila Scorseseho verzi do totální defenzívy – pokud bych se konečně dokopal nakoukat celou trilogií, zamiloval si jí, a pak položil její šmrncovní režii vedle unavené Skryté identity, jistě bych ještě o nějaký ten stupeň přitáhl šroubky na mučidlech.

Martin Scorsese přitom světovému filmu doteď nepřinesl snad ani jeden špatný snímek. Ač jeho díla s přibývajícími léty ztrácí na údernosti, navyšují počet prozívaných pasáží a hlavně ideově i tematicky dosti zvětrávají (proto se Letec nebo Gangy New Yorku nikdy nestanou klasikou formátu Taxikáře), velkolepý způsob filmového vyjadřování nešlo ani při natahovaných psychózách Howarda Hughese přehlídnout. Ve Skryté identitě z něj bohužel zbyly jen technické atributy (špičková kamera a zvuk), lehkost Scorseseho filmového jazyka vůbec poprvé zmizela kdovíkam... až to svádí k nejapným žertům o seniorech a senilitě. Jenže už první kamerová jízda, díky níž se z bostonské ulice probijeme až k prodejnímu pultíku místního obchodníka, čpí neskutečně „vychtěným“ dojmem a enormně nemotornou snahou natočit další ohromující gangsterskou ságu.

Než aby síla Skryté identity pomalu vyplývala z příběhu, snaží se do ní Scorsese – snad netrpělivě, snad bez víry v látku samotnou – neustále vhánět energii zběsilým pohybem kamery. Jako nováček, který zrovna přispěchal od videoklipů k celovečerákům, a tak nezná žádnou jinou nežli kinetickou kameru, stíhá Scorsese už v první půlhodině zahltit oči nesmyslnými švenky, kterými bezdůvodně (a naprosto uměle) zrychluje sérii nepříliš zajímavých dialogů a vnitřně statických scén. Marná snaha přidávat na dynamice vizuálními finesami nejlépe vynikne už v prvních minutách, kdy kamera uprostřed rozhovorů bez jakéhokoliv smyslu nalétá na tváře slavných herců a občas si - nejspíš z dobrého rozmaru - dovolí i dvakrát stejnou „vývrtku.“ Pak se může stát, že zatímco Matt Damon postává mezi policejními nováčky, oko režiséra okolo něj jen tak z plezíru dvakrát proletí zprava doleva. Naroubovat vyprávěcí tempo pompézně koncipovaných dramat o dvouapůlhodinové stopáži na dravý look ale tak jednoduše nejde...

Ono je to samozřejmě těžké, když se samotný scénář Williama Monahana nestoudně vleče a ztrácí spoustu stránek ve prospěch těch méně vzrušujících pasáží z příběhu. Dvě krysy, DiCapriův Billy Costigan a Damonův Colin Sullivan, infiltrované zároveň na obě strany zákona a zamilované do téže ženy, spolu nejprve svádějí jakýsi symbolický souboj na dálku, aby se nakonec střetli jeden proti druhému. Dráždivé téma „chlap proti chlapovi“, které je navíc ponořené do velmi „třaskavého“ prostředí, Monahan pohříchu sleduje hlavně z hlediska samotného odhalování zrádců, což rezultuje v neskonale dlouhou sérií dialogů u stolů a v kancelářích, v nichž hlavouni marně protáčejí své mozkové závity v touze zjistit, kdo udává a prozrazuje. Hlavně v případě Nicholsonova mafiána Costella se tomuhle pátrání ve vlastních řadách věří jen ztěží, protože DiCapriovu postavu (obdařenou navíc profláknutou policejní minulostí) by musel mezi bytostnými gangstery odhalit i retardovaný slepec nejpozději hodinu před závěrečnými titulky. Čím víc materiálu se navíc z filmového kotouče odvine, tím častěji Monahan nevěrohodné otočky v ději vypouští, v důsledku čehož Skrytá identita není o moc méně překombinovaná než Johnsonův průměrný Strážce.

Scorseseho novinka v mých očích ale nefunguje nejen na žánrovém poli, ale ani v „osobní“ rovině. Na to ji válcuje příliš mnoho gangsterek, kriminálek i policejních titulů. Scénář se topí v příběhových divočárnách (jak hloupí by museli policisté být, aby Sullivanovi zbaštili jeho pikle, všemožné odvolávaní aut a léčky na kolegy?), dlouze kombinuje a nechává vyhrávat herce jejich texty. Ke skutečné konfrontaci však vyjma solidního intermezza v zapadlé uličce svolí až v posledních minutách. Do té doby Scorsese unyle přepíná z detektivní centrály do mafiánských hospod a marně spoléhá na to, že mu nedostatečnou dramatičnost vykompenzují herci a Nicholsonovy vtipné průpovídky. Jack si možná užívá každé zvednutí svého obočí, nakonec ale nemůže uniknout skutečnosti, že The Departed jednak není filmem o něm i že jeho neustálé tlachání o šoustačkách (a mnohem peprnějších věcech) zdání drsnosti samo nenavodí. Tisíckrát by mohl říct „fuck“ a stejně by to kvůli jeho mírným očím, zběsilým mimickým výlevům a scénářem předepsané neschopnosti působilo více uměle, až trapně, nežli hrozivě.

S odstupem času mi Skrytá identita připomíná Hřebejkovu Krásku v nesnázích. I v ní se tvůrčí mizérie, nedostatek dramatičnosti i napětí schovává za herecké exhibice, rádoby ostré promluvy a hudební vsuvky. U Scorseseho hraje sice muzika prakticky neustále, ani vždy účinný operní výstup však nezhmotní atmosféru na dýl než několik vteřin. Nulový emocionální náboj a klopýtání režiséra, který se dlouhé minuty točí v dějovém kruhu, se má nakonec zakrýt celebritami na plakátech a v titulkové listině. V sebemenší roli se představuje velká hollywoodská persona (třebas Alec Baldwin má vyloženě štěk), což pouze zvýrazňuje dojem neživotného defilé hvězdných jmen.

Z celé sestavy nejlépe vychází Leonardo DiCaprio (a to nepřekvapí), který po generačně mnohem starším Howardu Hughesovi přesvědčuje i jako „dvacetiletý“ floutek s chmýřím na bradě a zlatým řetízkem. Matt Damon na DiCapria zdaleka nestačí, už proto, že zjevem nepřipomíná absolventa policejní akademie a greenhorna, nýbrž pětatřicátníka se schopnostmi Jasona Bournea. Těžko posoudit jestli jeho krkolomnost vyplývá ze scénáře nebo z Damonovy herecké topornosti (ostatně vysvětluje to, proč uspěl buď jako Will Hunting v duševní křeči nebo neústupně tvrdý Bourne), každopádně jeho neohrabanost místy ponouká k devalvaci postavy samotné, která v soutěži s DiCapriem nemá co do charismatu sebemenší šanci. A postelový boj o krásku tak není rozlousknut zrovna věrohodně...

Jenže i kdyby hrál Damon jako Russell Crowe, nezakrylo by to teskný fakt, že se Scorsesemu nepodařilo Costigana se Sullivanem vklínit do skutečného konfliktu a že je Skrytá identita kvůli tomu hlavně nudnou, nezáživně zrežírovanou, odtažitou a přehnaně zašmodrchanou podívanou s krotkým a úhledně zabaleným poselstvím, kterou i matná vzpomínka na kus Volavky drtí jako kafemlejnek. Snad aby si člověk začal myslet, že Hollywood definitivně umdlévá a na Asii vůbec nestačí. Ale to je omyl (Cuarónem nebo Scottem dnes i včera potvrzený :-), protože jediný kdo nestačí je Martin Scorsese. Poprvé a snad i naposledy v kariéře. Doufejme.