Málokterý nehollywoodský trailer vzbudil v posledních měsících takový povyk jako právě Flyboys. Akční film z prostředí první světové války byl záležitostí, nad kterou všechna hollywoodská studia ohrnula nos a tak musel Dean Devlin spolu s dalšími fanoušky dvojplošníků investovat vlastních 60 milionů dolarů a spíchnout tuhle popcornem vonící záležitost na evropském dvorku. Trailer se však nesl v přísně blockbusterovém duchu a efektní letecké souboje braly dech mladíkům i staříkům, ženám, dětem i zvířecím mazlíčkům. Teď však nastal den nejvyššího soudu. Obstojí celovečerní, požehnaně dlouhá (140 minut!) verze před přísným okem poroty?

Verdikt ve skutečnosti hodně záleží na tom, co od Flyboys očekáváte. Jestli vám jde o štempl "podle skutečných událostí" a do kina jdete vyzbrojeni znalostmi o skutečné Lafayette Escadrille, pak možná tenhle neposedný knipl neudržíte ani půl hodiny a opustíte kinosál provolávajíc cosi o blamáži. Flyboys totiž nabízejí přesně to co slibuje jejich název a konec konců i berserkově sestříhaný trailer. Velmi povrchní a velmi efektní hrátky s letadýlky, čas od času proložené nějakou tou příběhovou vatou. A když říkám vatou, myslím to výjimečně bez nadsázky. Prvním a posledním termínem ve slovníku tohoto filmu je "klišé". Ve všech možných podobách. A to nemluvím o všudypřítomných zlozvycích, které velí zemřít bolestivou smrtí všem postavám, které se v úvodní koláži vytasili s fotkou svých milovaných (takové postavy běžně umírají do pěti minut). Ne, celý film je strukturován jako videohra, v níž musí hlavní hrdina zdolat jednotlivá klišé hezky jedno po druhém. A abyste se u toho nenudili, když už to nemůžete ovládat, jste hojně zásobeni akčními mezihrami, ve kterých sviští letadla vzduchem takovou rychlostí, že se Cohenův Stealth může sbalit a odejít plakat do kouta.

Ale ještě než zařveme "kontakt" a nakopneme motory, pojďme se vrátit k našemu hrdinovi. Jmenuje se James Franco a stejně jako ostatní hejskové přijel z Ameriky, aby pomohl francouzským letcům v boji za dobrou věc. Je mladý, agresivní a daří se mu balit vesničanky, i když nemá potřebné jazykové vybavení. Proč obíhat kolem horké kaše, je to Maverick jako vyšitý, jenom F-14tku vyměnil za dvojplošník a motorku za koně. Právě na něm je, aby si prošel všemi těmi situacemi, které tak důvěrně znáte a neunudil vás při tom k smrti. V dialogových scénách mají Flyboys v očích zkušenějších diváků skutečně náběh až do nechtěné parodie. Chlapci přijedou na základnu, musejí snášet přehlížení ze strany štamgastů, pak dostanou na prdel od Němců, získají úctu štamgastů, pak se síly srovnají, ALE objeví se Black Falcon, německý pilot, který si dává zelenáče k snídani s velkou porcí šrapnelových hranolek a všechno jede zas nanovo. Franco přirozeně na začátku přijde pozdě a prohlásí "tady budu do půl hodiny šéfovat" a kdo by mu snad nechtěl věřit, ten přeceňuje schopnosti scenáristy.

A Franco to vlastně ani nemusí moc hrát, tak nějak sám od sebe má schopnosti supermana a proplétá se explozemi bez nejmenších problémů, zatímco jeho kolegové miří k zemi v oblacích dýmu. Během filmu si můžete skvěle vychutnat jednotlivé stereotypy - máme tu maníka, který vyfasuje trauma a začne se bát létat, je tu Afroameričan, který zákonitě musí přežít až do konce a také žiletkově ostrý nadřízený, jenž ve chvíli nejdůležitější podá hrdinovi své srdce na stříbrném podnosu. Spoilery? Ne, jen přehlídka těch nejprovařenějších žánrových situací. Pohromadě jste je mohli vidět třeba už v Top Gunu, ale tenkrát byla osmdesátá léta, do repráků zněl bombastický soundtrack a při leteckých scénách se vám tajil dech.

Co se od té doby změnilo? Už nejsou osmdesátá léta. A to je asi tak všechno, co bych k tomu mohl říct, protože jakmile se rozštěkají kulomety a Trevor Rabin probudí mocný orchestr, změní se film z nenápadného otloukánka v krvelačnou bestii, co umí rozzářit miliony chtivých oček. Tonyho Billa jsem doposud neznal, ale teď si vysloužil jedno z předních míst v mém notýsku. To co dokázal s šedesáti miliony dolarů se rovná skoro zázraku, ale má to své přesně pojmenovatelné příčiny - bombastická hudba, citlivá práce se střihem a nádherné kamerové nájezdy na CGIčkové poletuchy.

Díky téhle kombinaci si každý výlet nad oblaka užijete plnými doušky a budete se skvěle bavit. O zatajování dechu se ovšem dá mluvit jen v první scéně, kdy zelenáči letí do ostré akce a německé trojplošníky (všechny vypadají jako Richthofenův slavný stroj, tady si to autoři trochu přibarvili :) je rozsekají na hadry. Tony Bill tu skvěle zachytil atmosféru totálního chaosu, kdy kolem vás sviští všechoschopná červenobílá monstra a vy poprvé střílíte na živý cíl. Létat s takovou kraksnou zjevně nebyla žádná sranda, navíc bez synchronizace skrz vysílačky a s motorem, který rychle zhasnul, když jste to přehnali se stoupáním (ale když běžel, vydával zaručeně božský zvuk). Všechny tyhle emoce tu jsou a vy se nemůžete dočkat nášupu.

Ten přichází často a v hojném množství, nicméně jeho podstata se radikálně mění s tím, jak se chlapci zlepšují. Je to přechod od rádoby realistických leteckých manévrů ke Star Wars stylu, ve kterém se podvozkem urážejí křídla německých trumberů a přistává se uprostřed nepřátelské ofenzívy (co byste neudělali pro Purpurové srdce, že?). Pokud je vaším jediným dotazem, jestli to vypadá "cool", pak je všechno v nejlepším pořádku, ale jak už jsem naznačil, nenechte se obloudit iluzí, že cokoliv z toho, co uvidíte, má něco společného s realitou.

V jednom je ale tenhle film výstižný - spravedlivě ho zhodnotit je stejně těžké jako letět s tím zatracený dvojplošníkem. Obojí se pořád naklání, jednu chvíli si letíte naprosto skvěle a užíváte si krajiny, pak se ale obloha zatáhne a vy máte problémů plnou kapsu. Snímek rozhodně umí "odsejpat", ale jeho stopáž je přehnaná a kdyby se chirurgicky odstranila tak půlhodinka veškerých klišé, nikomu by to neublížilo. Takhle je veškerou přemírou informací, které se nám scenáristé snaží natlouct do hlavy, trochu degradována staromilsky příjemná režie Tonyho Billa, která nabízí ty nejlepší letecké souboje za posledních pár let a dodržuje i maličké detaily (např. perfektní práce s hudebními motivy, zejména tím temným pro Black Falcona).

Celkem chápu, že všechny ty postavy zastrčené do slepých uliček jsou tu proto, abychom nezjistili, že film je vlastně o ničem a jediným důvodem vzniku bylo, že si Dean Devlin chtěl natočit nějaké ty kulervoucí akční scény. To chce přece každý dospělák s duší dvanáctiletého kluka. Proč se za to stydět? Vždyť nás po světě běhá spousta. A právě pro tuhle početnou, leč velmi vyhraněnou diváckou skupinu jsou Flyboys určeni. Je to souboj kompromisů a protisměrných celuloidových snah, jakýsi pomyslný dogfight mezi snahou o seriózní poctu oněm statečným pilotům a bezmozkovou zábavou, která osloví co možná nejširší publikum (=teenagery). Záleží na vás, jestli z toho souboje vyjdete vítězně, ale šanci máte slušnou. Tak ji chyťte za pačesy.