Autor: Marc Streitenfeld, Harry Gregson-Williams
Stopáž: 56:55
K nepřeslechnutí: A Planet, Life, We Were Right, Earth, Friend From The Past

Ač se to nezdá, hudebně představuje vetřelčí série opravdu rozmanitou škálu stylů, které odrážejí krom jiného i „žánrové posuny“ jednotlivých filmů. Jerry Goldsmith posluchače přiškrcuje atmosférickou a výsostně avantgardní hudbou. Ta dokáže být děsivá, ale i překvapivě lyrizující a  jemná. James Horner ve Vetřelcích vsadil pro změnu na monumentální sílu orchestru, zatímco Elliot Goldenthal zkomponoval doprovod, který se spíše než hororu blíží elegii za mrtvé a skutečně temné gotické mši. Nejmladší z celé sestavy, skladatel John Frizzell pak sloučil přístupy děl předchozích, aniž by výrazněji uspěl a připojil se k proudu reprezentativních variací na vybrané filmové téma. Hudba pro Vetřelce: Vzkříšení je pouhou kulisa bez osobitosti či snahy ohýbat zavedené konvence žánru. Zhruba obdobným způsobem dopadl i Marc Streitenfeld (Labyrint lži, Robin Hood). Ten převzal otěže a zkomponoval soundtrack k Prometheovi, který slavnou vetřelčí ságu předjímá a dovysvětluje ony mezery ve vyprávění. 

Ve své době dokázal Jerry Goldsmith navodit atmosféru palčivého strachu takřka výhradně za pomoci orchestru. Streitenfeld již vsází na rozličné elektronické efekty a pokouší se vytvořit pestrou tapisérii pocitů a nálad, které jakoby překračovaly tradiční posluchačskou zkušenost. Nutno říci, že se mu to více méně daří a výsledek je místy velmi působivý (Engineers, Try Harder, Debris). Hudba je patřičně zádumčivá, pozvolna graduje, zatímco táhlé smyčcové plochy dávají tušit přítomnost čehosi zlověstného. Avšak za určité „selhání“, lépe řečeno zklamání, lze považovat dramatické momenty, které se rovnají kakofonickému hororovému standardu (Hammerpede, Hello Mommy). Zajímavé srovnání s Elliotem Goldenthalem (Vetřelec 3), který neváhal konfrontovat neobyčejně kruté dění v obraze s jinak melancholickou hudbou. Vetřelec Jerryho Goldsmithe je zase specifický tím, že v klíčových, zejména hororových momentech hudba absentuje úplně. Děs a hrůzu alternují ruchové efekty, zvuk kapající vody, tlukot srdce či podivné hučení na palubě lodi Nostromo.

Prometheus rozhodně není špatný soundtrack, nicméně nabízí jen skutečné minimum zajímavých melodií. Nemůže pak nikoho překvapit, že s přibývajícími minutami se do poslechu vkrádá i nevyhnutelná šeď a nuda. Z letargie nedokážou vytrhnout ani dramatické, resp. disharmonické skladby, které jsou nepříjemné na poslech a mají svou podstatu ve filmu, nikoliv na albu samotném. Těch několik momentů ladnosti a krásy však stojí za to – melancholická nálada hned na úvod alba (A Planet), sborový zpěv ve skladbě Earth, atd. Škoda jen, že takových minut není víc! Ve výsledku jen zajímavá práce s elektronikou a nevšední design zvuku, který však nesahá původní kompozici Jerryho Goldsmithe ani po kotníky. Zbytku alba vévodí už jen samé rozpaky.

PS: Dvě skladby zkomponoval zkušenější Harry Gregson-Williams (Spy Game, Království nebeské) a dodal celku klidnější, příjemně vzletný nádech (Life, We Were Right). Ve skladbě Friend From The Past zazní melodie z Goldsmithova Vetřelce, díky čemuž se provázanost s prvním filmem důsledně prohlubuje.    

Seznam skladeb:

01. A Planet (2:37)
02. Going In (2:03)
03. Engineers (2:29)
04. Life (2:30)
05. Weyland (2:04)
06. Discovery (2:32)
07. Not Human (1:49)
08. Too Close (3:20)
09. Try Harder (2:03)
10. David (3:00)
11. Hammerpede (2:42)
12. We Were Right (2:42)
13. Earth (2:35)
14. Infected (1:56)
15. Hyper Sleep (2:01)
16. Small Beginnings (2:11)
17. Hello Mommy (2:04)
18. Friend from the Past (1:14)
19. Dazed (4:29)
20. Space Jockey (1:29)
21. Collision (3:05)
22. Debris (0:44)
23. Planting the Seed (1:35)
24. Invitation (2:16)
25. Birth (1:24)