Proměny přicházejí do hry s mediálním příběhem, který tu ještě nebyl: natočil je nejmladší český režisér. Už to samo o sobě skýtá určité možnosti interpretace – budou se mu diváci vysmívat, že je mladý a o životě nic neví, nebo ho naopak budou obdivovat, jak vzdor věku bravurně zvládá filmařinu? Myslím, že by těsně mohla zvítězit ta příznivější reakce. Jakkoli jsou Proměny filmem mnoha nedostatků, celkový dojem z nich byl shrnul slovy: opatrný respekt.

Do určité míry představuje projekt Tomáše Řehořka příjemné pokračování Ševčíkova Normalu. Suverénní vizuální prezentace na plakátech i v traileru, ve filmu samém pak šikovná práce s obrazovou i zvukovou složkou. Řehořkův rukopis působí svěže a moderně, vyžívá se spíše v lyrickém ztvárnění životních pocitů než v epickém vyprávění příběhu. Neurážející barevná stylizace, pečlivá práce s tempem a rytmem – tím Proměny zaujmou. Jakýsi refrén v podobě pádících oblak určuje spád filmu, poměrně rychlý a rozhodně plynulý. Digitální kamera se pokouší divákovi vnutit perspektivu postav, detailní vhled do jejich duše. Emoce umocňuje výtečná hudba z pera Dejana Pejovice, která souzní s děním a dotváří atmosféru. Vnějškově dovede Řehořek své hrdiny dobře charakterizovat, podobně jako dovede vytvořit soudržné filmové vyprávění.

U scénáře bych už tak pozitivní nebyl. Poměrně kurážný pokus uplést něco na způsob 21 gramů – zdánlivě nesourodý obrazec osudů, které nakonec splynou a ovlivní jeden druhý – dojíždí na efekt. Kde a jak se paralelní existence prolnou lze vytušit poměrně dlouho dopředu, ale ani akt splynutí nepřináší nějaký zásadní smysl či poselství. Setkání je dílem kalkulu, chybí mu onen prchavý a těžko definovatelný moment osudovosti či náhody, která vyzradí něco o podstatě života samého. Celé to zavání pokusem začínajícího autora kvalitně vypointovat doposud trochu rozklíženou povídku. Nadšení, že na konci to „nějak“ dopadne, tak zaclání otázce, proč to vlastně mělo dopadnout právě takhle.

I charakterizace postav má proměnlivou úroveň. Některé dialogy jsou výborně napsané a přirozeně plynou, jinde se ale herci potýkají s nepřirozenou dikcí, svazujícími klišé a z nich pramenícím přehráváním. Mnohem lépe vystihuje Řehořek svoje hrdiny nepřímo, jakmile to zkusí cestou slov, výsledek je často nepřesvědčivý. Rozhodně však ne trapný. Navzdory neohrabanosti a tvůrčímu zápolení se aktéři dostávají tam, kde je režisér chce mít a jejich jednotlivé osudy dovedou zaujmout. Pravda, spíše momentálně, neboť pozdější úvahy odkrývají dost rozporů, které v průběhu filmu maskuje kvalitní řemeslo.

Výsledný dojem bych označil jako poněkud bezbarvý, přesto však pozitivní. Přetrvávající pocity Proměny nezanechají, ale přinejmenším uspokojení nad kvalitně natočeným filmem na současné téma zůstává. Tomáš Řehořek se vzdor svému mládí odvážil tam, kde selhali zkušenější, a s problémem se porval se ctí. Ne úplně vítězně, jako správný bojovník vytrval do posledního kola. Jeho prvotina působí v kontextu české kinematografie jako velmi příjemné vyklouznutí ze stereotypu, vyklouznutí, které prozrazuje talent. Talent určený k pečlivému vybroušení.